Zpátky v čase za pruhovaným míčem

Barevně pruhovaný nafukovací míč, jehož červené, zelené a modré pruhy by se sbíhaly na pólech, kdyby byl zeměkoule. Vůně „modré“ Indulony, tehdy ještě v kovové tubě. Červeno-černo-žlutá deka s kostkami a pruhy a samozřejmě trávník. Koupaliště mého dětství. Z dnešního pohledu je to tak dávno, že to raději nepočítám, přestože by to šlo. Jak zpívají Chinaski: tenkrát tu bejval jinej stát… Připravte se na dávku nostalgie.

Dneska

Dívám se na tobogán a poslouchám, jak píská a pípá – to jak si na něm lidi načítají čipy. Asi. Odhaduju. Protože já naposledy sjela jeho šmolkově modrým korytem bratru před deseti lety. Dneska se nechávám nadnášet ve vířivce a sleduju, jak lidi jezdí dokola v divoké řece. Děti piští, maminky, taťkové i babičky skotačí s nimi nebo sedí na okraji bazénu, máchají si nohy ve vodě a jsou šťastní za chvilku klidu, sluníčka, vody a letní nálady.

Děti povykují a radují se z vody pořád stejně, ale to koupaliště se změnilo – hodně. A já si při pohledu na plavčíka a plavčici najednou vzpomínám na toho našeho plavčíka z dětství…

Tenkrát

Z perspektivy předškoláka připomínala spousta dospělých lidí spíš obry nebo věže, můj popis tedy může být mírně zkreslený. Nicméně i s ohledem na mou tehdejší výšku, přesněji řečeno nížku, si troufám i dnes tvrdit, že náš plavčík byl vytáhlý, hubený a nosil bílé oblečení a na nohách žabky, o kterých tehdy každý mluvil jako o „botách vietnamkách“. Jestli mě paměť neklame, ty jeho žabky byly gumové a já tenkrát nechápala, jak někdo může nosit boty, které mají pásky mezi prsty. Představa protivného pásku mezi palcem a ukazovákem mi připadala natolik nekomfortní, že ty boty neustále přitahovaly můj pohled. Nenapadlo by mě, že o nějakých pětadvacet let později mi přesně takový typ bot, jen z jiného materiálu, vytáhne pomyslný trn z paty, až mě budou při chůzi po pražské dlažbě šíleně bolet chodidla, já vlítnu do prvního obchodu s obuví a koupím první žabky, které uvidím. Jenže tenkrát, když vytáhlý plavčík nosil vietnamky, mi totiž byly tak čtyři, pět let a Praha byla vzdálený svět, kam se jezdilo zcela výjimečně a vlakem, a když už, braly se sváteční sandály i oděv.

Ovšem nejtypičtější věcí, která mi léto připomínala úplně nejvíc, bylo něco docela jiného. Ne pedáku nás v psychologii učili, jak velmi sugestivně může působit vůně a že jsme schopni napasovat na konkrétní vůni určitou vzpomínku. Mohu to potvrdit: vůně růžového květu rovná se babiččina stará koupelna, než se přestěhovala. Vůně jednoho konkrétního parfému ve mně automaticky vyvolává obrazy z pobytu ve Vídni. Co tedy u mě dlouhá léta evokovalo léto? Nebyla to vůně zmrzliny nebo džusu, dokonce ani chloru (ta ve mně vyvolává představu krytého plaveckého bazénu). Co mi zaručeně vždy navodilo pocit, že je léto, že jsem na koupališti a kolem mě povykují ostatní děti, byla kupodivu vůně Indulony, a ještě dnes, když se budu trochu snažit, ten pocit dokážu vydolovat odněkud z hlubiny plné zastrčených vzpomínek. Tehdy stačilo rozšroubovat tubu s mastným bílým krémem. Vlastně jste ani nemuseli nějak výrazně přičichávat, vůně se šířila ochotně sama a dost intenzivně.

Ruku na srdce – to koupálko bylo pro mě něco jako malé Vánoce, které se neomezují na Štědrý den a dva po něm následující Boží hody, ale mají mnohem více červencových a srpnových repríz. Je to poznat z přiložené fotky?

Neměli jsme tehdy ještě auto a na koupálko to trvalo slabých deset minut pěší chůze. Ideál! Rozprostřeli jsme deku, co nejblíž k dětskému bazénu, úplně jinému než dnes, a pak už čekal rodiče ten nejtěžší úkol – totiž namazat mě alespoň v rychlosti zmíněnou Indulonou. UV faktory? O těch sis tehdy mohl nechat zdát – prostě se snaž nespálit! Pak mě museli ještě chvilku udržet na dece. Byla jsem totiž malý vodník, který si ve studené vodě raději nechal promodrat rty, než by vylezl dobrovolně a bez nucení ven.

Taky mi zpočátku dávali nafukovací křidélka, což byla bezva věc. Jednoho dne mi je ovšem sebrali, takže jsem křečkovala – pamatuju si ten divný, nezvyklý pocit „příliš volných paží“. A jak mám asi teď plavat, vy chytráci, aha? Vyřešil to věrný kamarád, barevně pruhovaný nafukovací míč s takovým tím srandovním průhledným ventilkem. Taťka s míčem couval po schůdcích vedoucích do bazénu, já jsem se sápala po míči… a najednou jsem plavala. Zázrak. Zničeho nic a bez nafukovacích křidélek. Od té chvíle bylo ještě mnohem těžší vyhnat mě z vody, nicméně to vždycky nějak dokázali.

Mám však ještě jednu vzpomínku. Myslíte, že děti byly tehdy méně divoké? Že když tu „bejval jinej stát“, že děti chodily spořádaně sem a tam, protože byly celkově klidnější a lépe zpacifikované? Tak to zklamu, protože moje nejčastější vzpomínka z pobytu na dece je, jak ležím a najednou „dup“, zadunělo mi to kousek vedle hlavy od toho, jak něčí pata dopadla na cíp naší deky a zůstala tam po ní mokrá šlápota. Děcka lítala sem a tam, zkracovala si cestu přes naši deku, mamka vždycky nadávala, já jsem se lekla a čekala jsem, až poběží zpátky a přeběhnou přes cíp deky znova, i kdybychom se na hlavu stavěli.

Další vzpomínka, ač ne tak docela mňamózní, ale přesto ji nevynechám, jsou tehdejší toalety. Ehm. Nepovím vám už dnes, na kolik centimetrů nebo milimetrů tam stála voda – po celém vnitřním prostoru – ale stála vždycky, pokaždé to na podlaze šíleně čvachtalo a člověk usilovně doufal, že je to opravdu jen voda vzhledem k účelu, jemuž ten prostor sloužil.

Časem se koupálko začalo měnit, i ten stát se časem změnil, pak i rozdělil, jámy po starých bazénech se zasypaly, zarostly trávou, já už jsem neměla ten pruhovaný míč ani tmavě modré plavky vcelku lemované bílou krajkou, ani vlasy na hrnec. Vykopaly se nové bazény, postavil se tobogán. Přibyly elektronické turnikety, hotdogy a alkoholické koktejly, které si nedávám, protože jsem tam většinou autem.

Dnes už tam jsou jiné děti, jiní plavčíci. Tyhle děti také nosí nafukovací rukávky a pěnové pásy kolem pasu, a taky je někdy těžké dostat je z vody. Nebo naopak do vody. Je studená! Jako tehdy. A já jsem dneska ta paní, co leží na dece, přes kterou už nikdo nelítá a nedupe. Opravdu. Díky. Třeba budou i dnešní děti jednou takhle vzpomínat, až se to dnešní koupaliště taky změní k nepoznání.

Hezký zbytek léta.