Červená, zelená a zlatá…

Dívali jste se už za dveře? Nejsou tam náhodou Vánoce? A už jste je pozvali dál? A jakou měly barvu?

Kdysi dávno (a bylo to opravdu dávno dávno!), tuším ve třetí nebo čtvrté třídě, nám paní učitelka položila dotaz: Co vám, děti, nejvíc připomíná Vánoce? Když se mě zeptáte dneska, vysypu na vás celý seznam věcí, ale tehdy jsem usilovně hloubala a po dlouhé mentální námaze vydolovala asi něco jako vlašský ořech zabalený v alobalu, zvoneček nebo dárek. Nebo možná vánoční stromek nebo kapra – ale to mi určitě stihl někdo ze spolužáků vyfouknout. Co mě ovšem zaujalo natolik, že mi to zůstalo v paměti dodnes, byla odpověď spolužačky Radky, která mi vždycky připadala tak nějak vnímavější a více citově založená než my ostatní. Řekla totiž pro svůj věk, myslím, docela netypicky: „Červená, zelená a zlatá barva.“ Pak ještě pokračovala, zbytek si už bohužel nepamatuju, protože mě uchvátil její nápad s barvami. Proč mě to taky nenapadlo? říkala jsem si tenkrát.

Když dnes – myšleno nejen dnes, ale celkově letos – vstoupíte do obchodu, kde se prodává i vánoční zboží, zřejmě na vás vykoukne hromada věcí v tmavozelené, tmavorudé a bílé. Zlatá se možná na chvíli stáhla do ústraní, než zase přijde její čas. Pamatuji ale barevné „trendy“ v různých podobách, včetně růžové s limetkově zelenou nebo modré s bílou. Taky třeba fialové…. Všechny barvy pochopitelně jmenovat nebudu, ty známe všichni. Letos si ale na odpověď spolužačky Radky vzpomínám trochu víc. A ano, dnes to bude hodně o barevných tónech.

V posledních měsících a letech jsem se obchodům celkově spíše vysloveně vyhýbala a navštěvovala je jen tehdy, když to bylo už absolutně nevyhnutelné, nebo jsem je profrčela rychlostí blesku. A skoro jsem zapomněla, jak jsme kdysi dávno s mamkou před Vánocemi obcházely město, když byly obchody v sobotu zavřené, a dívaly jsme se, kde která aranžérka vyladila výlohu do jaké barvy. Tenkrát (to je to zmiňované dávno dávno) se výzdoba ve výkladních skříních točila hlavně kolem toho, jakou barvu budou mít skleněné koule s bílým „cukrovým“ zdobením, jestli to načančali do zelena, do fialova, do zlata, do červena nebo do stříbrna. Potom jsme s mamkou hodnotily, která výloha je nejhezčí. A pak už jsme se těšily, až bude stříbrná nebo zlatá neděle, na které se obchody výjimečně otvíraly.

Je jasné, že zelená s červenou budou vždycky hrát tak trochu prim, i když například liturgická barva Vánoc je fialová. Jedním časem jsem vídala před výlohami (i v domácnostech) stromky s kouličkami i řetězy v bronzových a mosazných barvách, někdy trochu do rezava. A jedni známí zase museli mít stromek zásadně vždycky modrobílý a obsypaný spoustou stříbrných staniolových třásní, jinak to prostě nebyl vánoční stromek.

U mě je letos něco trochu jinak. Zaprvé jsem se zařekla, že trochu uberu plyn a úplně těsně před Vánocemi ještě pro jistotu maličko šlápnu na brzdu, kdybych se chtěla v potu tváře zase rozjet někam z vánočního kopce (okna, cukroví, vyklízení skřínek, zběsilé rejdění mezi balicím papírem a stuhami). S tím souvisí i návštěva obchodů, které jsem trochu vzala na milost, ale taky jsem jimi přestala lítat jako kulový blesk a neudělala z toho koňské dostihy na trati mezi regálem a pokladnou. Řekla jsem si, že se zase jen tak trochu projdu, že udělám nějaký ten „window shopping“, hezky česky řečeno, půjdu jen tak na čumendu. A co na mě letos dýchlo…. zelená tak tmavá, že by se dala nazvat téměř hlubokou, stejně temná červeň a k nim bílá. Ne že bych tu kombinaci nikdy předtím neviděla, ale buď mám letos na tyto věci nějak citlivěji naladěné tykadlo, nebo je těch tří barev přece jen trochu víc. A dýchá z toho na mě klasika. A tu letos potřebuju.

Máme za sebou dosti náročné roky, svět byl chvílemi vzhůru nohama nebo se skoro úplně zastavil, a taky se děly věci, kterých jsme se tak trochu báli. Nebo možná i hodně. A mně se chce sáhnout někam, kde je pocitově bezpečno. Co vám, děti, připomíná Vánoce? Červená, zelená a zlatá barva. Nebo třeba bílá…

A tak jsem si na těch pomalých pochůzkách koupila pár drobností, třeba temně zelený hrnek s bílým jelenem. A k tomu červené ubrousky se zlatými tištěnými motivy. A maličkého plstěného soba, co má červený svetr s norským vzorem. Upletla jsem vánoční myš, co má – jejda – taky červený svetr s norským vzorem. A ještě jednu v červenobíle pruhovaném svetru. A ještě jeden vyloženě lidský svetr, červený se sněhulákem se zelenou šálou, to abych neštrikovala pořád jenom myši. A taky jsem uháčkovala sněhuláka, který je, to byste neuhodli, bílý, a pak červená srdíčka, která jsem pověsila na vánoční větev.

Adventní svícen jsem si vyrobila oranžový, ale přiznávám bez mučení: já ho zkrátka zapomínám zapalovat. Ale nikdy si ho nezapomenu vystavit na stůl.

Přeji vám krásný předvánoční čas plný barviček. Třeba červeno zeleno zlatých. Nebo takových, jaké se vám líbí. A pocit, že jste v bezpečí.