Lichožrouti nemají šanci

Lichožrouti byli hit, ať už je řeč o knize Pavla Šruta, nebo o stejnojmenném filmu. Malé a většinou neviditelné potvůrky, které se baví tím, že žerou ponožky a z párů vám udělají „licháče“. Lichožrouti obývají lidské domácnosti a my jich svého času museli mít doma celou tlupu. A ještě k tomu přemnoženou a věčně hladovou.

Samozřejmě jsme si ze samé frustrace začali společně se svými známými dělat z lichých ponožek srandičky, sdíleli jsme to na Facebooku a notovali si a přizvukovali, jak ty ponožky určitě dáváme po dvou do pračky, ale vytahujeme je po jednom, jak se některé páry zkrátka nikdy nenajdou a tak. Ve skutečnosti mě to ale pěkně štvalo a tchýně mi kdysi dávno darovala chytrou síťku na ponožky. Když lidstvo vynalezlo chytrý mobil a chytrou televizi, proč by nemohla být chytrá síťka na párování ponožek. Co vám budu povídat, lichožrouti sežrali i tu síťku.

A jdu vám takhle jednou po ulici a najednou vidím pána. Stál na balkoně, zády ke mně, a věšel ponožky. Velké, menší i nejmenší, všechny naprosto bezchybně spárované a pověšené vzorně na kolíčku, jeden páreček vedle druhého. Natolik mne to šokovalo, že jsem si nepřejícně a závistivě řekla, že to toho chlapa stejně jednoho dne omrzí a že ho lichožrouti prostě stejnak dostanou, ať si moc na tom balkoně nevyskakuje, frajer.

No takže za týden jsem šla zase kolem a ponožky visely, pán už měl hotovo, takže ho nebylo nikde viděti, ale i tentokrát bylo vše seřazeno do precizních dvojic. To mě zaujalo, i napsala jsem to tehdá kamarádce přes jakýsi komunikační kanál (Messenger, WhatsApp, co já vím), a že teda ten pán to má nějak vychytané a pod palcem a že bych to ráda vychytala taky. Protože když to zvládne ten pán včetně zcela miniaturních dětských ponožtiček, co by se skoro za nehet vešly, tak ty naše pačmáty zkrátka a dobře musíme spárovat taky a hotovo.

Kamarádka se tehdy asi smála, až se plácala do stehen, a že prý jestli zkrotím ponožky, že mi upeče čokoládový dort. A pozor – brzy přijde pointa. Dort sice dodnes nemám, tedy rozhodně ten konkrétní slíbený, ale zato lichožroutům se nám povedlo trochu zavařit a ztížit záškodnickou činnost. Přinutila jsem členy rodiny házet použité ponožky do koše na prádlo v takové té kouli, kterou japonská uklízecí guru Marie Kondo nazývá neuctivým zacházením s ponožkami, jimž se takto vytahá lem. Jenže co je mi platné, že budu mít ponožky s krásným nevytahaným lemem, když mám od každého páru jenom jednu a zbytek dlí v lichožroutském žaludku. Asi. V Japonsku asi nemají lichožrouty, ale my tady v Česku jo (pro všechny, kdo nesnášejí pojem Česko: zahrnuji do toho i Moravu a Slezsko, plus Čechy, což je dohromady Česko, a ještě se mi to chvílemi rýmuje). A tak jsem se vykašlala na lemy a vyhlásila lichožroutům nesmiřitelný boj. A vyhrála jsem! Před vypráním kouli rozmotám, ponožkovou dvojici od sebe oddělím, ale důležité je, že do pračky i z pračky jdou vždycky obě kamarádky.

Netvrdím, že se občas některá ponožka nezatoulá, protože jakmile jsme vyhnali lichožrouty, kteří u nás doma začali chcípat hlady, nastoupilo do akce ložní povlečení a ručníky a další zákeřné textilie, které tu a tam jednu z ponožek uchvátí do svých spárů, ale brzy se zase najde a šťastné ponožkové dvojice (s vytahanými lemy, promiňte, paní Kondo) se seřadí a ruku v ruce se poskládají do šuplíku.

Že ponožky nemají ruce? Marie Kondo tvrdí, že věci mají duši, neboť je vyznavačkou animismu. Proč by tedy nemohly mít i ruce. Jestli jsem se tedy dotkla ponožčí duše tím, že jim vytahávám lemy, když je hezky smotané házím do koše na špinavé prádlo, doufám, že to vynahradí fakt, že žádná ponožčí duše u nás doma nezažije samotu, a když, tak ne na dlouho.

Přeji vám krásné dny bez lichožroutů a všechny ponožky po dvou! A já si jdu nárokovat onen zasloužený čokoládový dort.