Brigádníku, ohni hřbet, chceš-li nehet od Naomi!

„… bych chtěla ten nehet od Naomi Campbell,“ prohlásila jsem onehdá. Kdo pamatuje přelom devadesátek a … dvacítek (?), pamatuje jistě také ikonický parfém, jenž se prodával pod jménem supermodelky Naomi. Prý byla náladová, jenže parfém, jehož flakon připomínal nugátově nalakovaný dámský nehet, voněl dle mého názoru jako lentilky a potřebovala jsem si na něj vydělat. Nutně!!! To bylo tenkrát, když jsme ještě kvůlivá nehtu či novým hodinkám, někdy i kvůli lítačce na MHD nebo obědům v menze, musely s kamarádkami nikoli do práce, ale na bridágu.

Vzaly jsme to přes agenturu, která dohazovala supervýhodné džoby studentům, jen co jim skončily přednášky. Tenkrát jsme byly vyslány na tzv. odpolední směnu do jistého hypermarketu. Těšily jsme se. Naše hodinová mzda činila dvacet korun a směna začínala tradičně ve 14 hodin. Zařadily jsme se do zástupu dychtivých studentů-brigádníků a čekaly, až se otevřou kouzelné dveře. Za nimi stála skříň po okraj nacpaná modrými pracovními plášti. Poučeny zkušenější spolužačkou z vedlejšího kruhu budoucích středoškolských učitelů jsme nehleděly na velikost a lačně popadly první plášť, který jsme viděly.

Následovalo rozdělování funkcí – nazvěme to třeba to takhle – a mojí funkcí bylo kontrolovat pomocí čtečky kódů, zda je pod veškerým zbožím v oddělení papírnictví správná cenovka. Kontrolovala jsem jako o život, aby mi neupřeli mých dvacet korun na hodinu a já si mohla pořídit Naomiin ikonický nehet. Již po několika minutách jsem se začala ošívat nikoli kvůli práci, ale kvůli nepříjemnému odéru, linoucímu se – dle mého názoru – ze zákazníků hypermarketu. Skenovala jsem cenovky, rovnala diáře, zápisníky a notýsky, krčila nos a v duchu proklínala lidi, proč proboha nepoužívají antiperspirant nebo aspoň pračku. No fajn, venku bylo docela teplo, ale ne zas tak moc, a trochu toho parfému, klidně i jiného než od zmíněné supermodelky, by nikomu neuškodilo.

Zásadní zlom nastal ve chvíli, kdy jsem se v oddělení notýsků a diářů ocitla úplně sama. Smrad přetrvával. Natahovala jsem krk, odkud se to proboha živého line. Nikde nikdo. Očichala jsem dokonce i regály, než mi došlo, že zdrojem puchu je můj plášť. Vyléčena z iluze, že se pláště po každé směně perou, jsem pokračovala dál a doufala, že si pro změnu zákazníci nebudou myslet o mně, že nepoužívám deodorant či pračku. Určitě si minimálně pár z nich řeklo, že ta brigádnice teda vážně dlouho neviděla sprchu.

V pracovní pauze jsem se víceméně náhodou setkala s kamarádkou, která utírala na regálech prach za hrnky, pod hrnky, někdy i v hrncích, a náležitě se nudila. Okamžitě jsem na ni udeřila s otázkou, jestli jí taky smrdí plášť. Prý ne, prý si celou dobu říká, že její plášť voní nějakou hezkou voňavkou, a prý že ona přemýšlí, co to je za parfém, protože prodává katalogovou kosmetiku a celkově se v této branži orientuje, a přesto nedokáže identifikovat parfém. Dala jsem jí čuchnout. Parfém mého pláště identifikovala okamžitě a rychle ode mě utekla. Fajn.

Po směně, která končila samosebou ve 22 hodin, jsem se konečně zbavila modrého nepraného hacafraku a znovu se setkala s kamarádkou, která si pro změnu stěžovala, že s ní ten vedoucí skladu, kam šla odevzdat kýbl a hadr, jednal neuctivě. Když jsem se jí zeptala, co to v praxi znamenalo, prohlásila, že s ní nejednal jako s vysokoškolačkou. Už tehdy jsem tak nějak tušila, že v jistých situacích se nehledí na to, kdo si kde vystudoval jakej papír, páč jak se jednou ocitneš u fochu, rozhoduje ten nad tebou. V našem případě přibližně stejně starý vedoucí skladu, a ten vůbec nevypadal, že by ho zajímalo, že jednou možná budeme učit jeho děti, když nám do ruky vrážel kýbl a hadr, což dá rozum. Já měla tedy větší problém s tím pláštěm, ale vedoucímu skladu jsem se pro jistotu nesvěřila. Potřebovala jsem ten nehet.

Když jsme tedy odevzdaly vercajk, nastoupily jsme před pána, který měl na sobě modrou košili, žlutou kravatu (to tehdy frčelo zvláště u manažerů) a na cedulce pod jménem (nebo možná nad jménem) nápis floor manager. Tak tedy floor manažer se tvářil, že jsme právě absolvovaly tu nejúchvatnější směnu svého života a že na ni jen tak nezapomeneme. Musím potvrdit, že vzhledem k časovému odstupu, s nímž toto píšu, nebyl daleko od pravdy.

Položil nám dotaz, jak se nám u nich líbilo. Já, o dost zdrženlivější, jsem se rozhodla pro „little white lie“ a se stejně falešným úsměvem, jakým ozařoval on nás jako silvestrovský ohňostroj, jsem řekla, že to bylo docela fajn a že děkujeme. Potřebovala jsem přece ten nehet od Naomi. Jenže kamarádka prodávala katalogovou kosmetiku, na nehet od Naomi kašlala a na brigádu šla v podstatě vlastně jen tak na přilepšenou, a tak mu od plic řekla, že se tam nudila a že to nestálo za nic. Navíc že s ní ten vedoucí skladu jednal prostě neuctivě. Floor manažer si něco napsal k sobě do papírů, naposledy nás ožehl úsměvem a šly jsme na trolejbus.

Co vám budu povídat. Podruhé nás už nepozvali. Raději jsem tedy začala provádět na zámku (ve vlastním oděvu), doučovat děti němčinu a angličtinu (rovněž ve vlastním oděvu) a prodávat lázeňské oplatky. O tom možná někdy příště, tam nám zase byla zima, bolely nás nohy a terorizovali nás někteří zákazníci.

Pointa: ten nehet jsem si nakonec koupila. Nechť vás libá vůně provází nejen dnešním dnem!