Jak být (ne)produktivní

Být, či nebýt? To je, oč tu běží. No ano, produktivita je poslední dobou velké téma.

Vnitřní rozkol však může nastat ve chvíli, kdy si začneme klást otázku, jak jí vlastně dosáhnout a v čem taková „produktivita“ vůbec, převedeno do praxe, spočívá. Nafouknout den? Zefektivnit každodenní, rutinní činnosti? Vydělat děsný balík a přehodit starosti na někoho jiného? Není tomu tak dlouho, co jsem ve virtuálním prostoru narazila na zmínku o úžasných lidech, jako je James Clear se svými Atomovými návyky (tu knihu přímo zbožňuji a v lecčem mi pomohla!) nebo Ryder Carroll s Metodou Bullet Journal. Samozřejmě už mám obojí přečtené a vyzkoušené a třikrát hurá, vážně to funguje.

Jenže… Oba pánové se, myslím, shodnou na jedné zásadní věci: produktivita neznamená jet jako fretka až do úplného umdlení, kmitat nožičkama jako křeček v kolečku, dokud nevypadnu z tempa a roztočené kolo mě nevyhodí ven jako na plné obrátky rozjetá odstředivka, které odklopíte víko. Nebo jako běžecký pás, když zapomenete udělat krok, a on vás sundá jak větříček přezrálou hrušku. Ne, ne.

V uplynulých dnech mě časně zrána venku čekalo nemilé překvapení v podobě poklesu teplot a moje nohy v mokasínech se hodně divily. Když k tomu připočtu ještě poměrně nešikovnou, ale bohužel nutnou objížďku nebo spíš uzávěrku v našem městě, kterou si vynutila havárie (vodovodu? kanalizace? radši nevím), bylo z toho dost rozklepané ranní cupitání mrznoucího ratlíka, tedy mě, o dost delší trasou, než jsem zvyklá, v o dost větší zimě, než jakou jsem čekala.

Druhý den už jsem z čelního skla seškrabávala námrazu jako ten den asi každý. Třetí den jsem vzdala hru na babí léto, uznala, že podzim udeřil naplno, a vytáhla nejdřív podzimní bundu, a když to nestačilo, tak i zimní. Však bylo pod nulou.

A tak jsem se dneska vlekla z práce, obtěžkána taškami, a hloubala nad božskou produktivitou a kladla si otázku, který ten atomový návyk dneska budu jako že pěstovat. A už jsem chtěla zrychlit, abych jako byla dřív doma, vyluxovala, vyžehlila, vytřela podlahu, konečně uklidila tu komoru na boty (je zima, ne? neměla bys uklidit ty letní boty, holka?) – to všechno nejlépe za půl hodiny – a ještě přitom zachránila svět a objevila nový světadíl. Ale pak jsem si vzpomněla na křeččí kolečko a že nechci být vymrštěna, a také jsem si připomněla onu důležitou zásadu: nedělej křečka a zpomal, vidíš? I James Clear a Ryder Carroll to říkají.

Inu, nebyla jsem až tak úplná kapybara ve vodní lázni, to zase ne (viděli jste někdy kapybaru ve vodní lázni? pravý opak rozběhnutého křečka), vykonala jsem pár uklízivých pohybů, i ten vysavač jsem do ruky vzala a pošoupala jím třikrát sem a třikrát zase zpátky, ale tím to končilo. A vzpomněla jsem si na tohoto šneka.

Dlel přilepen na kůře stromu v jedné zdejší bažantnici a byl tak krásně neproduktivní. Nebo možná vysoce produktivně odpočíval a sbíral tak síly na další šplh. Konec konců si na hrbu vleče svůj vlastní barák, a to není žádná legrace.

On člověk totiž někdy musí být šnek na kůře stromu, kapybara v horké vodní lázni, naše morče po vydatné svačině, kterou absolvuje několikrát denně, a tak podobně, protože toho na hrbu vlečeme opravdu hodně. Přiznám se při vší úctě k veškeré produktivitě světa, všem atomovým návykům a výtvarně nabušeným bullet journalům, jaké vídáme na sítích: někdy prostě potřebujeme vypnout.

Už jste se přilepili na strom, na chvíli zdoláni každodenním shonem, povinnostmi, zařizováním, vyřizováním, a řádně se zakutali do svého šnečího domečku? Slibuju, že vám na ten domeček nebudu ťukat. Potřebujete totiž nabrat sílu na další šplh! Jako občas my všichni.

Přeji vám krásný odpočinkový den v ulitě, jen co na něj dojde, nebo třeba v horké kapybaří lázni. Tak na viděnou. Však ono to neuteče.