Dejte si dárek

Nebojte se, nechci vám teď vnutit žádný produkt včetně pocitu, že ho nevyhnutelně potřebujete mít. Totiž to, co doopravdy potřebujeme, byť by to byla úplná maličkost, si hodně často ani nedopřejeme. Možná to čeká zapomenuté někde v koutku, zavaleno a přehlušeno rykem každodenních povinností a věcí, které údajně, podle názoru někoho, kdo nás pramálo zná, potřebovat a dělat máme…

V těchto hektických předvánočních dnech, kdy se spousta starostí točí kolem toho, zda se to „stihne“ (doručit, uklidit, napéct, zabalit, nazdobit) „do Vánoc“, máme my, Střelci, narozeniny. Dva dny před Ježíškem je dokonce stíhají mít i Kozorozi. Střelci rádi míří na cíl a jsou rádi, když se trefí. Tak já jsem si dnes za cíl vybrala vás, kdo tohle čtete, a je jedno, kdy se k tomu čtení dostáváte. Dáte si – a potažmo mně k narozeninám, klidně i opožděně – dárek? Splňte sami sobě něco, co dlouho odkládáte….

Chtěli jste zkouknout nějaký film, seriál? A co ta knížka, co čeká na poličce, víte, taková ta, kterou jste si chtěli přečíst v klídku… Nebo jste tak dlouho přemýšleli, jestli si něco koupíte, až jste si nakonec řekli, že se bez toho obejdete, přesto však ne a ne tu věc pustit z hlavy…

Nebo jste chtěli vzít nordic hole a dát si s nimi sportovní procházku, ale nějak to nevyšlo? Nebo jste jako já a týden přemýšlíte, jestli si koupit vánoční svetr, i když je to věc, kterou vytáhnete jednou do roka? Prásknu na sebe, že jsem si takový vánoční svetr nedávno koupila, i když už jeden, trochu sepraný, mám, a další si pletu. Anebo si třeba konečně napustíte tu vanu, k tomu si zapálíte aromalampu a svíčku. A přidáte misku s něčím dobrým na zub. Nebo si koupíte audioknihu, protože se vám nechce číst očima. Dárek, který dáme sami sobě, může mít mnoho podob.

Čas od času mám v noci dost divný a trochu děsivý sen. Pobavila jsem se o něm onehdá s jednou paní, která tomu rozumí, a shodly jsme se, že asi víme, proč se mi občas zdá o koni, kterého zničehonic najdu u sebe doma, úplně vyhladovělého, vyzáblého, zanedbaného a očividně zapomenutého. Většinou se v tom snu divím, že vůbec nějakého koně mám. Jen prozradím, že mít svého vlastního koně byl kdysi v dětství a pubertě můj tajný sen číslo jedna. Zní to zvláštně, ale naše podvědomí pracuje na principech, které naše bdělé vědomí tak úplně nechápe. Musí se mu to pěkně po lopatě vysvětlit.

Jak už jsem napsala, v těchto hektických předvánočních dnech často zapomínáme sami na sebe. Na péči o sebe sama, své sny, tajná i ne tak úplně tajná přání. A z našich vlastních reálných potřeb a tužeb zbyde vyzáblá, podvyživená kostřička na pokraji sil. Dovolím si teď jednu metaforu: běžte a nakrmte svého koníka, ať nestrádá. Uděláte to? Potom, i když se to já možná přímo nedozvím, mi splníte narozeninové přání. Budete o tom ale vědět vy, a svět bude pak zase o trochu hezčí a méně zběsilý. Nebojte se dát sami sebe na chvíli na první místo. Však já většinou říkám, že vlastní narozky neřeším, protože na ně před Vánocemi stejně zapomínám…

Jedna holčička mi tam, kde momentálně pracuji, řekla: „Já mám za tři dny narozeniny! A paní učitelka je má taky!“ Teprve když jsem holčičce popřála a řekla jí, že tedy půjdu popřát i její paní učitelce třídní, dodala holčička ještě i datum. V té chvíli mi došlo, že v ten den jsou i moje narozeniny… Jen jsem na to prostě zase zapomněla, ostatně jako vždy. Připomenou mi až gratulanti. Kterým děkuji, že si na mě v tom předvánočním blázinci vzpomenou.

Nacházíte se v tom taky? Čekají vaše vlastní potřeby, až na ně přijde řada, ale jsou až na konci fronty a den má příliš málo hodin, než aby se na ně vůbec dostalo? Tak šup, běžte jim udělat radost a proměňte je – aspoň na chvíli – z otloukánka ve VIP osobu.

Přeji vám krásné nejen předvánoční dny.