Dnes něco o Křídlech

Rok se chýlí ke konci a já rekapituluji. Někdy zjara mi vyšla poslední dokončená kniha, která je pro dospělé čtenářstvo a je jiná než Čarodějky, jiná než Síť. A neobsahuje scény 18+, opravdu ne. A je to o lidech. Na stránkách eshopů ji můžete najít pod štítkem „společenský román“ a přímo na stránkách vydavatelství, kde vyšla, ji můžete najít také pod štítkem „gay romance“… Tak. A toto je bod, ve kterém se mnoho lidí zastaví, ale ke všemu se dostaneme. Vezměme to hezky popořádku. Mimochodem, ty stránky nakladatele jsou zde, i s odkazem na Ocelová křídla motýla https://www.conqueer.cz/ocelova-kridla-motyla/. Tenhle odkaz se vám otevře v novém okně – a my můžeme pokračovat dál.

Tak nejprve k samotným křídlům a proč jsou z oceli. Ona vlastně nejsou tak docela z oceli, ve své podstatě jsou křehká, plná sytých barev a velmi zranitelná – však všichni víme, co se stane, když se lidská ruka dotkne motýlích křídel. Z oceli je jen obal, který slouží téměř jako brnění. Proč? Protože spousta z nás vnímá jako nejodvážnější čin odhalit svaly. Jenže existují situace, kdy to nejtěžší je ukázat zranitelnost. Když jste zranitelní, tak… jste zranitelní. „Hej, já jsem tady a je hrozně snadné mi ublížit.“ Jak to asi zní? A teď to vezmu z druhé strany. „Hej, mně… Poslouchej, mně, rozumíš, jen tak něco neublíží. Vidíš tu ocel? Strefuj se, jak chceš, protože se mnou to nic neudělá.“

Nestalo se vám někdy, že bylo jednodušší takzvaně „udělat ramena“, říct, že vám je tohle a tamto úplně ukradené, že tohle a tamto neřešíte, protože přiznat „barvu“ by bylo mnohem bolestivější? Za tohle se nikdo na nikoho nemůže zlobit. Hluboko uvnitř známe pravdu, ale někdy je těžké, možná téměř nemožné přiznat zranitelnost i sám sobě… Žijeme dva životy, jeden vnější, ten, který všichni vidí, a potom ten uvnitř…

A teď zase o šuplíček vedle. Napíšu teď pár vět. „Není to depka? Osamělost… Neupadnu z toho do deprese?“ „Co? Gay romance? Tak to já ale nemůžu číst!“ Tohle jsou reálné dotazy, které jsem dostala dokonce od svých bližních, a upřímně řečeno, já ty dotazy chápu. Protože život už je sám o sobě dost hořkej na to, abychom si do něj dávkovali ještě další černý kafe v podobě depresivní knihy. Ale nebojte se, ona není nakonec vůbec tak depresivní, jak by se mohlo zdát. Na druhou stranu jde do hloubky. A k té gay romanci? Některá knihkupectví, jak už jsem řekla, ji prodávají v kategorii společenského románu, a pod to se já podepisuji. Oni totiž, představte si, v té knize vystupují lidé, pro které je život ve společnosti druhých jen vnější slupkou…

Poodkryji nyní kousíček vlastní oceli a řeknu vám, že já sama nejsem queer, a to ani trochu. Jenže kniha vyšla u nakladatelství conQueer – z názvu jasně vypovídá, že je to vydavatel zaměřující se na knihy pro gaye a lesby. No jistě, tahle slova pořád ještě tu a tam působí jako červený prapor na býka. Než začnete hrabat kopytem a pouštět páru z nozder, jestli vůbec se k něčemu takovému chystáte (berte to s humorem!!)… Chtěla bych vám zaprvé říct, že tolerance je věc složitá a vzácná a že jsem i já sama musela trochu zabojovat, právě proto, že nejsem queer, ale dovoluji si o těchto lidech psát. Někdo je přesvědčený, že queer zkušenost je nepřenositelná, že o tom já, „straight“ osoba, psát nemůžu. A já zas myslím, že jsme všichni lidi, máme své tužby, ambice, své sny i obavy a slabá místa. Výsledek je takový, že kniha je na světě, a já jsem za to neskutečně ráda. Napsat takový příběh jsem si přála několik let. Povedlo se!

A teď něco o těch „queer“ postavách. Žádný strach, neohrozí váš morální kodex. Neohrozí tradiční rodinu. A chtějí žít, pracovat a být sami sebou. A mít vedle sebe druhého motýlka. Nejsou to jen gayové, lesby a asexuálové. Takhle nelze lidi jednoduše shrnout. Kolik toho o vás vypovídá, když řeknu, že jste třeba já nevím… Heterosexuál? Podnikatel. Soused. Nebo co když vám řeknu: „Ovoce“. „Zelenina.“ To je přece široká škála, ne? Víte určitě všechno, když řeknu: „Je to zelenina“? Jak moc se taková mrkev liší od salátové okurky, rajče od kapusty, ale my je spláchneme pod jednu kategorii? No dobře, tak možná ještě známe kořenovou zeleninu. Ale co mrkev a petržel, ani ty přece nejsou stejné? Asi byste si neupekli petrželový dort, že… Víte všechno o člověku, o kterém vám řeknu jediné slovo? Lidé jsou bytosti složité, mnohovrstevné, mají vlastní příběh, minulost, současnost a budoucnost. Můžu vám tedy o nich říct něco bližšího?

Kryštof je nadaný. Vyrostl ve vatě. To zní dobře, ne? Jeho rodina má konexe i dobré jméno, on má talent, co si víc přát? Když napíše divadelní hru o životě Antoina de Saint-Exupéryho, je z toho vyprodané divadlo. (A ne, Exupéry opravdu nerovná se jen a pouze Malý princ; však jsme si Kryštof i já něco o něm nastudovali a přečetli i jiné jeho knihy a také jeho životopis). Kryštof chtěl být se Šimonem, který je taky nadaný. Jejich profesionální spolupráce fungovala na jedničku. Šimon nevyrostl ve vatě a svou cestu k úspěchu si musel prošlapat pěkně bosýma nohama. Šimon se chtěl vázat… a Kryštof ne. A když se pak po jedné nepříjemné hádce (u které nebudete, přijdete k hotovému) tak pěkně rozvázali, zjistil milý Kryštof, že mu chybí jeden konec provazu. Smůla… Šimon práskl dveřmi a na premiéře nebude, tudíž neuvidí, jak lidi tleskají jeho kostýmům i celé divadelní hře.

Kaira je šikovná holka. Je novinářka a navzdory tradovanému tvrzení, že k novinařině se člověk nachomýtne jedině omylem a už u toho nějak zůstane, to byl odmalička její sen. Který se splnil. Kaira má ale jedno tajemství. Když chce navázat vztah v podstatě s kýmkoli, dřív nebo později nevyhnutelně narazí na svůj bludný kořen. Slyšeli jste už slovo asexuál? Kaira ho má dobře schované pod vrstvou oceli a mnohem jednodušší než čelit dotazům: „Kdy přijde princ?“ „Já znám fajn kluka, nechceš seznámit?“ nebo „Tak zase sama, Veroniko?“ – jmenuje se totiž ve skutečnosti Veronika – je zalézt si po příchodu z práce k hernímu notebooku a proměnit se v dračici Kairu. Přesto je pro ni těžké být sama. Problém je, že být „s někým“ je ještě těžší…

Kaiřiny a Kryštofovy cesty se protnou. Je přece potřeba udělat rozhovor s vycházející hvězdou české divadelní scénáristiky, ne?

A pak je tu taková zahrada. Je v ní sto jedna trpaslíků a s tím číslem se nesmí hýbat. Vlastně ani se samotnými trpaslíky. Zahrada už je tam dlouho, nejdřív o ni pečovali tatínek s maminkou, potom Jan…. Jan se mezitím oženil, ale v jeho manželství s Janou nebyli jen sami dva. Jejich dvojice se však nerozrostla o milence či milenku. K Janovi totiž bude vždycky patřit jeho sestra Eva, původně zvláštní dívka, která z mlčenlivé holčičky za ta léta vyrostla v mlčenlivou paní. Šije hadrové panenky a je autistka. A protože byla holčičkou už poměrně dávno, nevědělo se dlouho, co té malé dívce, které se nesmí přeházet řada předmětů, vlastně je… A Jan se o ni vždycky postará, protože má dobré srdce. Už dávno se smířil s tím, že zůstane sám, zvláště když to s jeho manželstvím nabralo takový obrat… Nebo?

Možná přijde Pavouk, zvláštní entita, která se zjevuje ve snu a vytáhne na vás to, co byste sami nejraději zahrabali deset metrů pod zem. A možná se pak vlákna pavučin přehází a přeskupí a všechno se začne ubírat zase jinudy.

Pavouk má ale další jedinečnou vlastnost. Je součástí lidského podvědomí a dokáže utkat svou pavučinu tak, aby se potkali ti, kdo se potkat mají. Jenže znáte to, setkáním se automaticky nevyřeší všechno. Ještě je potřeba trochu tomu pomoct…

„Ale něco mi našeptává: tohle není umění. Ty dobré konce… Takhle to v životě nechodí.“ Tak i tuhle větu jsem si vyslechla, přesněji řečeno přečetla – nemusí to tak na první pohled vypadat, ale byla míněna v dobré víře. A já jsem odpověděla, že nikde není napsáno, že tohle je úplný konec. Konec knihy neznamená konec událostí. A taky jsem odpověděla, že těch špatných konců je v umění až až a že to pro tentokrát přenechám jiným. Že si myslím, že to světýlko naděje na konci tunelu si zasloužíme dřív, než velká světla definitivně zhasnou. Že se dobré konce nedějí? A jak vy to víte?

Jedno je jisté. I maličké škobrtnutí ve špatnou dobu na špatném místě může člověka – i knižní postavu – poslat na nepříjemnou cestu dolů ze srázu. Ještě horší je, když je to skutálení ze svahu pro druhé neviditelné. Když druzí vidí jen pozlátko a poměřují vaše štěstí čísly – o tomhle zrovna Exupéry něco věděl. Počet vydaných článků. Počet ocenění. Počet diváků. Počet přeložených knih…. Řekla jsem, že Jan, co se stará o sestru Evu, je překladatel z francouzštiny, dokonce uznávaný? Ty máš tolik a tolik cen, tolik a tolik sledujících, vyděláváš tolik a tolik peněz – přece musíš být šťastný, tak neříkej, že ne! Jenže k těm číslům pořád něco chybí… Chybí druhý motýl.

Můžete ho jít se mnou hledat.

Knihu Ocelová křídla motýla zakoupíte zde. OCELOVÁ KŘÍDLA MOTÝLA