Moje malé Saint Tropez


0
Categories : BLOG

Když jsem byla mladší a menší, zbožňovala jsem filmy o četnících ze Saint Tropez. Doslova jsem na nich ujížděla, i když se v té době řadily spíš k filmům pro veterány. Měli jsme už videopřehrávač a já jsem byla pravidelným návštěvníkem tehdejší videopůjčovny v našem kině, jejíž existenci si mimochodem tímto příjemně připomínám. Čím více se videokazety přehrávaly, tím více se to podepisovalo na pásce, a v případě četníků ze Saint Tropez už páska pomocí charakteristických pruhů, které vám během sledování chvílemi lítaly přes obrazovku, hlásila vskutku velké opotřebení.

Když film Četník ze Saint Tropez náhodou běžel i v televizi, zpívaly si moje spolužačky druhý den ve třídě „du ju du ju Saint Tropez“. To samozřejmě není správně, jenže nám bylo asi jedenáct nebo dvanáct, neuměli jsme francouzsky a ti, kdo se zrovna učili anglicky a ne německy, přiřadili refrénu úvodní písně zkrátka to, co si jejich ucho myslelo, že slyší. Hlášky „sem se mi dívejte“ a „Fougasi, ty ponožky vám nejdou“ byly v té době značně zdomácnělé, a malý vzteklý strážmistr Cruchot, ztvárněný Louisem de Funesem, kterému by se zřejmě dnes přezdívalo „zloprcek“, mi svými roztomile cholerickými výstupy a dobrotou a starostlivostí maskovanou za přísnou zásadovost pokaždé vykouzlil úsměv na rtech.

A ještě jedna věc se stala: zatoužila jsem to Saint Tropez vidět. Chtěla jsem si nechat vyrazit dech pohledem na „tolik krásných lodí“ na pobřeží Azurového moře, stejně jako filmová dcera ovdovělého ambiciózního strážníka, který tam byl převelen. Jenže co se nestalo. V Saint Tropez už samozřejmě někdo byl. Nějaký známý známého nebo kolega bratrance, a prý byl, světe div se, zklamán. Prý tam „nic není“ a nebylo to tam „nic moc“. Jenže co je pro jednoho „nic“ nebo „nic moc“, můžou být pro druhého chvíle splněných snů.

Co vám budu povídat, dodnes jsem v tom Saint Tropez nebyla. Kolem francouzské riviéry jsem letem světem projela na vlastní pěst dálkovým autobusem cestou do Barcelony, a na mou duši, takové „nic moc“, jaké jsem zahlédla okénkem, bych chtěla prožívat alespoň pár dní. Už jen okenice domů v Marseille, kde měl autobus jednu ze zastávek, byly něčím, z čeho jsem nemohla spustit oči. Mimochodem, už jste někdy viděli marseillské okenice?

A teď zase zpátky do „kdysi“. Svoje Saint Tropez jsem si nakonec nechala rozmluvit. Stejně jako Řím. Tam prý taky nic není a navrch tam na všechno kálejí holubi, kterých se tam prý promenáduje strašně moc. Nebo tehdy tomu tak bylo, když jsem se na to s očima přetékajícíma zvědavostí ptala. Ti, kdo mi to tvrdili, v Římě také nebyli, zato věděli líp než já, že tam ve skutečnosti nechci.

A pak jsem vyrostla a navštívila Brusel. Dle tvrzení některých lidí v mém okolí je „Brusel blbej“, z důvodů, které se mi teď a tady nechce rozepisovat. Jenže pro mě nebyl blbej, pro mě byl pestrobarevnej a kouzelnej, sladce tam voněly vafle a snad ze všech výloh, co jich tam bylo, na mě podmanivým hláskem volaly rozkošné čokoládové pralinky všemožných barev a tvarů. Hlavní bruselské náměstí se proměnilo za jediný den hned několikrát: při svítání, při posledních podvečerních listopadových paprscích a pak ještě v noci, když se celé rozzářilo umělým osvětlením. Zvony bruselské katedrály vyzváněly vznešenou píseň a na všechno s přehledem čural Manneken Pis. Jsem ráda, že mě ani nenapadlo nechat si Brusel rozmluvit. Vdechovala jsem zelený klid tamního botanického parku a nechávala se osvěžit tím, jak se ranní město probouzí k životu.

A mezitím jsem našla i svoje malé Saint Tropez, stačilo jen zvednout podvozek z lehátka na pláži, kde jsem ležela zaparkovaná, hupsnout do místního MHD a popojet do sousedního městečka. No vážně, nic se tam nedělo, tedy pokud nepočítáte potápějícího se kormorána, poletující a kolíbající se racky, loďky a jachty pohupující se na vlhách v zátoce a světlo odpoledního slunce tančící na drobných vlnkách. A vůni moře a poklid městečka a zalesněného svahu za zády. To malé Saint Tropez se jmenovalo Sveti Vlas a moře nebylo Azurové, nýbrž Černé. A je to přesně to místo, kde uši jednoho neslyší nic, zatímco v duši jiného koncertuje malý soukromý orchestr, a vy jenom sedíte a vychutnáváte to překrásné nic a všechno a říkáte si: „Ano, tady můžu být.“

Škarohlíd by vám řekl, že „no jo, to je sice hezký, ale bydlet tam není žádnej med“, nebo že „všude na světě je to stejný“. Tyto demotivační věty převlečené za životní moudra spolehlivě udusají hudbu znějící v naší duši a pro jistotu ji ještě zaházejí hlínou. Nemusíme všude, kde se nám líbí, bydlet. Nemusíme pořád jenom srovnávat životní úroveň, přemýšlet, jestli se tam maj líp nebo hůř, stejně jako nejsme povinni ohrnovat nos nad pověstnými kyselými hrozny. Můžeme jen přivonět a odnést si kousíček té vůně zpátky s sebou domů jako vzpomínku. Když se mi zasteskne po hlavním bruselském náměstí, hřeju se jistotou, že se tam pořád proměňuje podle toho, jak slunce putuje po obloze. Když si stýskám po Vyšehradě, vím, že se dál tyčí nad Vltavou. Dělám to podobně jako kdysi po dočtení Malého prince, kdy jsem se na radu pana Exupéryho zvedla z křesla a šla se podívat na noční oblohu s vědomím, že tam Malý princ někde je i se svou malou planetkou a milovanou růží.

A ještě něco vám prozradím: kousek od mého malého Saint Tropez, zase o městečko dál, žijí v moři delfíni. Opravdoví, svobodní, živí a z mořských vln skákající delfíni. Svět umí být i krásné místo.

Připíjím nám douškem splněných snů. Na viděnou.