O vlacích. A taky trochu o čtení v nich

Když se řekne „vlak“, vybaví se někomu pan výpravčí s plácačkou, někomu Bradavický expres (taky pro vás ještě nepřijel?) a jinému zpoždění. Někomu možná každodenní cesta do školy nebo do práce. U mě by hodně záleželo na tom, kdy byste mi tu otázku položili. V těchto dnech mi před očima jako první vyskočí čtení ve vlaku, které mě – opět po roce – čeká již za pár dní. Mimochodem, tentokrát hodlám využít příležitosti a svézt se i jiným spojem čistě jako posluchač a poslechnout si jiné autory. Je to zkušenost, kterou vám můžu jedině doporučit.

Kdysi dávno bych si ale při slově „vlak“ okamžitě vzpomněla na cesty do Ústí nad Labem, které jsem tenkrát svýma dětskýma očima viděla jako jedno z nejkrásnějších měst, protože v něm bydlela babička s dědečkem, co měli krásný velký byt s prosklenými posuvnými dveřmi mezi obývákem a ložnicí, s kamny, do nichž se přikládalo uhlí, a také s malou zahradou, kde rostla pivoňka a kde jsme se sestřenicemi a bratranci trhali višně a i přes zákaz dospělých se houpali na klepadle na koberce. Sestřenice – později profesionální tělocvikářka – na něm uměla udělat dokonce výmyk. Později mi – k mému úžasu – paní učitelka na prvním stupni vysvětlila, že Ústí nad Labem je hnusné, je tam smrad a chemička a beton a celkově že nemám právo mluvit o tom městě hezky. A just jo. Někdy jsem hrozně neposlušná. Mluvila jsem o něm hezky dál, protože v tom velkém hlavním parku zpívaly hrdličky a krásně tam hučely trolejbusy.

Abych se vrátila k tématu článku. S rodiči jsme do Ústí jezdili vlakem, přestupovali v Lovosicích, kde jsme často na navazující rychlík museli utíkat, celá cesta sakumprásk trvala strašně dlouho – a přesně to bylo na tom všem nejlepší. Na umakartovém stolečku u okna jsem si vybarvovala omalovánky a s taťkou jsme hráli člověče nezlob se, speciální, cestovní, co mělo pro jednotlivá políčka místo klasických koleček vyhloubené důlky, a do trochu prorezivělého, ušmudlaného a skřípajícího malého odpadkového koše pod stolečkem jsme házeli ohryzky od jablek.

Vůbec nevím kdy, ale někdy mezi dětstvím a dospělostí se u mě z cestování vlakem stal předmět fobie. Vlastně už si vzpomínám – stalo se to v okamžiku, kdy jsem změnila nazpaměť naučenou trasu, musela jet bez rodičů a vlak stavěl na pro mě neznámých místech. Tenkrát ještě neexistovaly svítící digitální tabule, z nádražního amplionu se sypaly chrchlavé zvuky, jako když Spejbl s Hurvínkem jeli do Houbohled a slyšeli asi něco jako: „…lej… jede…. sobní… íslo…. ět…“, a co bylo nejhorší: když už jsem trefila kolej a vlak, celou cestu jsem se třásla, že přejedu zastávku a vystoupím o město nebo vesnici dál. Když už jsem jako teenager a dospívající musela jet vlakem, pokaždé jsem se pro jistotu cpala do prvního vagonu, kde jsem s tváří přilepenou na okénku vyhlížela každou ceduli na nádražní budově či budce a počítala zastávky. Časem jsem si všimla, že s vlakofobií nejsem na světě sama, což mě trochu uklidnilo, ale nikterak nepomohlo. Když to šlo, pověsila jsem se na nějakou kamarádku, která chorobným strachem z vlaků netrpěla, a když se zrovna nenabízel autobus, jela jsem s ní.

To už jsem byla starší, větší a stižená touhou se vzdělávat, z čehož plynula také povinná četba – a tímto se dostávám k druhé části nadpisu: ke čtení ve vlacích.

Nevím, jak to vnímáte vy, dost možná ve vlaku nedokážete číst vůbec, protože to drncá, občas tam někdo mluví, přistupuje a vystupuje, ptá se, jestli tam máte volno, a kolem se míhá krajina. Když ale nyní, po letech, rekapituluji, zjišťuji, že kapitoly přečtené ve vlaku se mi vryly do paměti jaksi víc než jiné, a to ani nemůžu tvrdit, že si pokaždé pamatuju, v jaké knize se ona kapitola vůbec vyskytla. Situace, prožitky a dialogy hrdinů, jež jsem vstřebala ve vlaku, zůstaly na tabuli vzpomínek napevno přibity.

Pamatuji si dojemnou a srdce trhající scénu z Dürrenmattových Fyziků, kdy děti přijdou hrát tatínkovi do nemocničního pokoje na flétničku a on je proti své niterné vůli a v zájmu obecného blaha plačící vyhodí. Stejně jako to, že kamarádka na jedné cestě kdesi za vesnicí Koštice či Pátek četla anglickou knihu v originále a dospěla ke zjištění, že slovo „bird“, neboli pták, může být rovněž slangové označení pro „dívku“. Utkvěly mi i scény z Moraviovy Cesty do Říma, které mi tenkrát jako mladé dívce nebyly moc po chuti, ale ani tak jsem nedokázala přestat číst. Ochraptělé tlampače časem nahradilo normální srozumitelné hlášení či světelné tabule, a tak jsem si, již jako člověk značně dospělý a vlakové fobie zbavený, vštípila první kapitoly Sirotčince slečny Peregrínové pro podivné děti od Ransoma Riggse, které jsem louskala během rodinného vlakového výletu na zámek v Libochovicích.

Dneska na vlaky koukám ráda i zvenku. Některé z těch, které jezdí přes naše město, jsou pojmenovány po planetách sluneční soustavy – a taky po jedné hvězdě. Znáte ten chyták, která hvězda je nejblíže Zemi? Ano, jezdí nám tu Slunce, a spolu s ním taky Merkur, Venuše a spol. Jenom místo oběžných drah používají koleje.

Těším se na čtení ve vlaku. Budou si cestující také i po letech pamatovat kapitoly, které jsme jim my autoři četli na mikrofon? Kdo ví… Budu v to doufat.