Jak jsem potkala trigy


0
Categories : BLOG

Nad levým břehem se majestátně tyčila budova Národního divadla. Jeho zlatá korunka se třpytila v ranním slunci a bujné koňské trojspřeží na rohu střechy vzpínalo kopyta k nebi jako vždycky. Ta sousoší byla na střeše divadla dvě a oba dvoukolé vozíky řídily okřídlené bohyně. Když jsem byla malá, představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby ti koně slétli dolů na ulici a já se mohla v tom antickém voze projet.

Čarodějka a zlatý elixír, s. 24

Obdivovala jsem je vždycky, ale zdola z nábřeží: dvě ne tak úplně identická trojspřeží, vzpínající se a bijící kopyty do vzduchu na rozích budovy Národního divadla. Zaprvé jsem od dětství zbožňovala koně, zadruhé jde o sousoší opravdu krásná a impozantní a nad nábřežím se takhle odrážejí do skoku už od roku 1911 – jen se rozběhnout. Nebo rozletět. Jestli jsem jako autor odolala a nechala je rozběhnout? To už víte, pokud jste četli Čarodějku a zlatý elixír.

Nedávná doba nás příliš nešetřila a divadelní ruch na poměrně dlouhou dobu utichl. Kopyta koní na střeše Národního bila do prázdna. A tak, když se situace trochu uvolnila a my jsme, opatřeni rouškami, mohli konečně po dlouhé a dlouhé době vyrazit na operu, bylo to právě do Národního divadla – na Prodanou nevěstu. Mohu zodpovědně říct, že po té dlouhé kulturní absenci a řádění zlovolného viru mi ono notoricky známé „Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá“ znělo tak nějak mnohem smysluplněji, stokrát slyšená melodie zněla libozvučněji a slova už neprocházela jedním uchem tam a druhým ven. Ony některé věci v jistém kontextu náhle pozbydou šeď všednosti, když je vám ta všednost bez varování odepřena.

V době, kdy jsem mířila do divadla na „Prodanku“, byla již Čarodějka a zlatý elixír napsaná, procházela zrovna posledními redakčními úpravami a také k ní vznikaly ilustrace. Ano – i trig. Od Strigy. Trigy od Strigy. Tady je máte. Nádhera, že?

A teď zpátky na střechu, nebo vlastně ne, do divadelní šatny. Že se v Národním divadle dělají i komentované prohlídky budovy, o tom jsem slyšela a taky jsem si již v hlavě sumírovala, jak si takovou prohlídku určitě dopřeju, ale jak jsme byli celí natěšení na kulturní akci, dorazili jsme do divadla tak trochu v předstihu. Dovnitř nás pustili, ale protože šlo o odpolední představení, docela slušně jsme bloumali po chodbách, obdivovali obrazy a přemýšleli, co s načatým odpolednem, když prodej Mařenky bude až za půl hodiny.

Vtom k nám přistoupil mladík, zaměstnanec divadla v pěkném obleku, a dal mi – to jistě pochopíte – neodolatelnou nabídku. Že prý jestli nechceme vyběhnout pár schodů nahoru na střechu podívat se na trigy. Ach – jak moje srdéčko poskočilo. Mohu vidět zblízka Ginevřiny trigy! Tedy pardon, trigy pana Bohuslava Schnircha, který udělal vozíky a koně, a taky pana Ladislava Šalouna, který do nich dosadil bohyně Viktorie.

A vskutku – na střechu jsem dorazila a oči jsem mohla nechat nejen na dvou sousoších, ale také na výhledu na Prahu. A protože bylo zrovna po dešti, uchvátila mě i balustráda se sochami Apollóna a Múz, rovněž od Bohuslava Schnircha, jejichž odraz se poeticky zrcadlil na zmoklé střeše.

Však posuďte sami:

Ještě jeden kratičký úryvek:

Obě bohyně hleděly někam do dálky, avšak zůstávaly nehybné a bez života, stejně jako jejich koně – strnulí uprostřed skoku. Křídla bohyně byla velká, mohutná, ale stejně nehybná jako celé sousoší.

„Spí?“ zeptala jsem se.

Mladá vyšehradská čarodějka přikývla.

„Ty je dokážeš probudit?“ špitla jsem.

Čarodějka a zlatý elixír, str. 354

Konec ukázky. Dál si to přečtěte – a jestli náhodou zavítáte na střechu Národního divadla, pozdravujte mi prosím trigy – a řekněte jim, že jste o nich četli – já se totiž tomu mladíkovi z divadelní šatny nepřiznala, že jsem o nich psala. Tak jim to, prosím vyřiďte. Děkuju.