Věci kupované pro dobrý pocit


0
Categories : BLOG

Z mísy na ovoce a zeleninu na mě kouká žalostná parta a čeká, až si jí všimnu. U ovoce to ještě jakž takž jde, protože obsahuje cukr, na který moje zmlsané já slyší. Zelenina to má se mnou trochu těžší, protože u mě jednoznačně spadla do škatulky věcí, které si kupuju „pro dobrý pocit“.

mde

Co tam vlastně všechno patří? Úklidové prostředky – pro pocit, že uklízím. Více knih – pro pocit, že víc čtu. Karimatka – pro pocit, že pravidelně cvičím. Tak trochu těsné oblečení – pro pocit, že zhubnu. Zelenina – pro pocit, že jím zdravěji. Jazykové učebnice – pro pocit, že se učím cizí řeči jak ďas. Deskové hry – pro pocit, že relaxuju offline. Nové diáře – pro pocit, že je můj život organizovaný.

Nejvyšší čas nastoupit do mého oblíbeného stroje času. Reálné cestování v čase považuji zatím stále za nemožné, navíc si troufám říct, že bych o něj ani neusilovala, to imaginární mi totiž úplně stačí. Vracím se do dob, kdy jsem žádnou karimatku neměla, ale zato pravidelně cvičila. Kdy jsem zeleninu, kterou jsme vypěstovali a sklidili na zahradě, trhala přímo z keříků a záhonů, vyhřátou od sluníčka, a s mamkou jsme sklízely jahody a bavily se hláškou, že správný zahradník má za rok sníst kolečko hlíny. To tehdy, když jsem se cestou na druhý konec zahrady, kde byl kohoutek s pitnou vodou, nedočkavě cpala jahodami a hlínu z nich jen oprášila, protože nešlo odolat. Ani jsme neměli auto, a tak jsme v taškách a košíku přinesli úrodu domů a táta mi udělal plnou mísu mrkvového, okurkového nebo rajčatového salátu a já jsem ji celou spořádala a olizovala se až za ušima. Kam se to všechno podělo?

Teď se dívám na smutnou zeleninovou partu. Její první cesta vedla do lednice, aby déle vydržela. Jenže v lednici je tak nějak míň na očích. Další cesta tedy vedla do skleněné broušené mísy, taková nádhera, dárek od mamky, tam se zelenina krásně vyjímá. A dodává mi pocit, že jím zdravěji. A taky tam čeká na svou poslední štaci (pozor, kultura plýtvání už vyjíždí ze zatáčky), a tou poslední štací je odpadkový koš. Ne pokaždé a ne každý kousek zeleniny potká tento osud, přesto se to na můj vkus děje až příliš často.

Mohla bych argumentovat, že je to zelenina, kterou jsem nevypěstovala sama, a že k ní tudíž nemám vztah. Ale někdo ji přece vypěstoval, ne? Někdo ji zasel, zaléval, sklidil. Oblečení a boty, které nosím, jsem si taky neušila, papír, na který každý den píšu, jsem neuvařila v hrnci – i když to jde! Tak proč vyhazuju tu chudinku zeleninu a omlouvám to v duchu faktem, že je přece koupená?

Při pohledu na broušenou mísu a s uvědoměním, kolikrát už se tenhle scénář opakoval, jsem se dneska zkusila alespoň zamyslet, vydolovat ze sebe vzpomínku na trpělivé, neuspěchané odpoledne, kdy táta nebo máma strouhali a krájeli zeleninu, já jsem na ně koukala nebo jsem pomáhala, což nebylo pokaždé, protože konkrétně taťkovi dělalo velkou radost mi ten salát připravit, když jsem ho potom s takovou chutí jedla.

Proč vlastně neproměňujeme pocity v šance? Není nic špatného na možnosti koupit si pocit, jistě zažíváme aspoň malou dávku vzrušení, minimálně ze svého odhodlání žít kvalitní život. A tak si tu žiju mezi karimatkou, která už pomalu nejde narovnat, jak dlouho leží srolovaná v komoře, mezi úklidovými prostředky, které už brzy prošvihnou datum spotřeby, nepřečtenými knihami, v nichž bohužel nenajdu moudro a potěšení, které je uvnitř zcela bezpochyby schované, a mezi zeleninou, která se mohla proměnit v salát. Tak víte co?

dav

Šla jsem do sebe a proměnila pocit v šanci a zeleninu v salát. Zeleninové saláty totiž přímo miluju – se zálivkami z vinného i obyčejného octa, oleje, jogurtu a bylinek, a klidně i jen tak zakápnuté citronovou šťávou. Proč žít pořád jenom s pocitem, že jím zdravě, když si můžu tak báječně pochutnat? Zkusím narovnat i tu věčně srolovanou karimatku a otevřít některou z nepřečtených knih. Světe div se, já totiž i ráda cvičím a ráda čtu. Zkusím jednou zase pro změnu zažít pocit, že žiju proměněné šance.