Co mi řekla louka

Předem upozorňuji, že tento článek je psán z pohledu měšťáka. Možná na venkově prosedíte na louce celé dny nebo patříte k těm vzácným druhům měšťáků, které nejsou chráněny žádnou organizací pro záchranu ohrožených druhů. Tak jo, pusťme se do toho.

Proč si vlastně lidi nechodí sednout na louku? Nemají čas? Nebaví je to tam? Není tam rychlé občerstvení ani voda ke koupání, nelze si tam nabít mobil ani se tam zabavit na interaktivním panelu, a co hůř, lezou tam mravenci a létá tam spousta dotěrného hmyzu. Nebo… je to lidem prostě tak nějak blbý? Možná jim připadá, že se tam nic neděje, tudíž je tam děsná nuda.

Vzpomínám na dávné časy, dneska už takřka zahalené závojem dlouhověkosti. Doba se změnila, společnost se změnila, my jsme se změnili. Naším životem skrz naskrz prolezly technologie, tempo života se zrychlilo. A co na to hmyz? Furt opyluje, bzučí, přistává a zase vzlétá. Ne, vážně se teď nemusíte lekat záchvatů bezbřehé nostalgie a naříkání na to, jak je to dneska strašný, protože to kdysi bylo hrozně skvělý. Protože, víte… Ta louka, ta je tady pořád – byla tu za toho bájného tehdy a je tady i dnes.

Teď se pokusím vzít pomyslnou zahradnickou lžíci, vydloubnout dnešní, zmodernizovanou a digitalizovanou formu svého já a přesadit ji zpátky tam, do toho „kdysi“. Pozor, film pro pamětníky začíná.

Ležím na dece na dlouhém a širokém trávníku před naším panelákem, jsem tam s mamkou a vedle nás na jiné dece sedí sousedovic holčička Janička, o pár let mladší než já. Já mám natahovací hopsací kuřátko a Janička ještě neumí moc mluvit a říká mu „koko“. Já to kuřátko schválně natahuju, aby se Janička o to víc chechtala. Mamka se vedle mě opaluje a já… koukám na mraky. Vidím bílou čáru, která na blankytné obloze zůstala po tryskáči, a už jako malé dítě zjišťuju, že když si kolem očí udělám z prstů ohrádku a nevidím nic jiného než modré nebe a tu čáru, jsem lapena do moci optického klamu, který v té době ještě neumím pojmenovat. Ta bílá čára na nebi se zdá buď tak daleko, jak ve skutečnosti je, anebo tak blízko, že bych uvěřila, že se mi před očima táhne bílá prádelní šňůra a já si na ni můžu sáhnout.

Prádelní šňůry tu jsou i doopravdy. Jsou natažené na společných venkovních kovových sušácích, lidi si sem nosí celé škopky prádla, věší ho tu a odpoledne ho zase sbírají.

A pak koukám zase na mraky a cítím z nich vůni dálek, přemýšlím, kam asi doplují, jak ráda bych si na ně nastoupila jako na jezdící schody, které miluju, a ony by mě odnesly do nějaké neznámé, exotické země. A ta představa ve mně vyvolá vzpomínku na pohádkový létající koberec, věc, kterou jsem pokaždé obdivovala a u které jsem litovala, že v reálném životě neexistuje. A tak si pluju na mraku… Možná na chvíli usnu, probudí mě bzučící včela nebo mamka, která na mě promluví, a když si promnu oči, vidím žlutou kytičku, které tehdy ještě nesprávně říkám pantoflíček a je mi to úplně jedno. Je to čičorka, ale to ví moje dnešní já. Pro moje tehdejší já je to pantoflíček, a o kus dál kvete růžový jetel a jitrocel, ne kopinatý, nýbrž ten druhý, s širšími listy, kterým když odtrhnete „stopku“, zůstanou z nich trčet nitky, vy je spočítáte a poznáte, kolik budete mít dětí. Co na tom, že vám jitrocel tentokrát ukázal jiný počet potomků než minulý týden; je to zábava. A pak taky sedmikrásky. Můžete podle jejich okvětních lístků počítat „má mě rád, nemá mě rád“.

A jestli jste si vzali s sebou provázek, můžete hrát na prstech přebíranou. Nebo nemusíte dělat nic.

Ještě o kus dál hrajou na louce postarší dámy karty, kanastu. Jsou tam pokaždé, mají na sobě plavky, leží na břiše, jsou opálené do hněda a všechny mají krátké vlasy. Tenkrát jsem nechápala, že je to pořád baví, ležet takhle ve třech nebo ve čtyřech na dekách, pít kafe, do kterého se opírá slunce, a mastit celé dny karty, a přemýšlela jsem, jestli na tom dlouhém a širokém trávníku před panelákem budu taky jednou ležet se svými kámoškami, až budu starší, a jestli budeme mastit karty. Dneska už tu odpověď znám: ne.

Nebo jo? Co není, může být?

Jak moc blbé je sednout si na deku na trávu a nedělat tam prostě nic? Nebo tam jenom hrát karty? Budou se po vás ohlížet lidé, kteří tam na cestě venčí psy, nebo běžci, kteří si tam zlepšují svoje minuty na kilometr? Bude si někdo ťukat na čelo? A záleží na tom vlastně?

Před pár dny jsem šla kolem obrovské louky, víceméně náhodou. Byla mezi dvěma obdělanými poli. Jejím středem vedla vyšlapaná pěšinka od lidí, co si tudy zkracují cestu z vesnice do bažantnice a k řece, případně do vedlejší vesnice. A přesně tam jsem se zastavila a najednou jsem nemohla jít dál, protože mě doslova pohltila ta krása a klid. Kromě kombajnu někde v dálce byl slyšet jen zpěv ptáků, vrzání sarančat, bzučení včel a čmeláků, a jednou se vzdušným prostorem prohnala naspeedovaná beruška.

Kvetly tam kytky, doléhal sem štěkot psů z vesnice, jejíž střechy a ploty prosvítaly mezi nedalekými břízami, duby a smutečními vrbami, o kus dál na obloze kroužilo káně a občas tudy proletěl holub hřivnáč, jinak… nic. Nic a všechno.

Nešla jsem dál, protože se mi připomněl zapomenutej svět. Kousek jsem popošla, našla si místo, kam člověk může složit zadek i bez deky, a cestou mi před nohama uskakovaly vodotrysky lučních kobylek a malých zelených sarančat. A teprve když jsem si sedla, tak to začalo. Ne – omyl, to začalo jenom pro mě, dělo se to tam totiž celou dobu. Úplná plejáda života. V tom nudným nic, kde nebyla elektrika, rychlý občerstvení s klimoškou ani pečlivě chlórovanej bazén, se toho dělo tolik, že jsem nevěděla, kam dřív koukat. Občas prošel pejskař a já litovala, že nemám tu deku.

Druhej den jsem se tam vrátila – i s dekou. Proč píšu najednou nespisovně? Protože jsem si v té chvíli nemusela na nic hrát, nemusela jsem hlídat, jak vypadám, co říkám, jestli mám dobrý světlo a jestli mi něco neuteče. Utíkalo všechno každou vteřinu a zároveň to tam všechno pořád bylo, a já koukala na ten hmyz a obdivovala ten jejich svět, kterej tak úplně nechápu, koukala jsem se včele do očí, zatímco ona na mě totálně kašlala a dělala si svoje, sledovala jsem, jaký má saranče parádní stehna a že připomínaj obilný klasy.

A nad hlavou mi pořád pluly ty mraky a já si zase vzpomněla na létající koberec, co by vás odnesl do dalekých krajů. Na chvíli jsem i usnula, a když jsem otevřela oči, viděla jsem zelená stébla trávy. Chvíli jsem si dovolila být neproduktivní, nic nečíst, nic nelovit na internetu, nic se neučit, jenom si tak prostě existovat a pozorovat, jak kolem plyne svět.

Když píšu tenhle článek, už nejsem na louce, zato louka je tam pořád a bude tam tak dlouho, dokud z ní někdo v rámci produktivity a efektivity neudělá pole, nebo tam nezavede inženýrské sítě a nepřemění ji ve stavební parcelu. Jsem ráda, že jsem to stihla.