Přiznání dobrovolného nespavce

Když jsem byla na střední, moje třídní učitelka při zapisování absence těch, kdo už zase ráno zaspali, pronesla větu, která mi utkvěla v paměti: „Já vím, že rádi spíte. Já taky hrozně ráda spím.“

Tak tuhle větu byste ode mě po většinu života neslyšeli. Prý jsem málo spala už jako mimino, ke značné neradosti mojí maminky, která tudíž probděla velkou část nocí se mnou. Rodiče mi často pouštěli pohádky na gramofonových deskách, abych teda aspoň ležela a poslouchala, když už jsem byla vzhůru v době, kdy slušná mimina spí.

Když nastal čas vystěhovat malého tyrana (rozumějte: mě) z kojenecké postýlky do dětského pokojíčku, ležela jsem často ve tmě a zírala do stropu. A taky jsem samozřejmě do té tmy kecala, což odnášela moje o dost starší sestra, protože náš malý panelákový byt nedovoloval jiný dětský pokojík než společný. Na prahu dospělosti určitě netoužíte po ničem jiném, než v noci před písemkou z matiky, případně před maturou, poslouchat štěbetání hyperaktivního caparta (tedy mě). Pak se sestra radši vdala a odstěhovala – a třikrát hurá! – mohla jsem si opravdu dlouho do noci pouštět potmě kazeťák.

Mými žhavými favority byli Mach a Šebestová. Znala jsem je nazpaměť a pro zpestření rodinných oslav jsem jako cvičená opice odříkávala celé pasáže.

V mateřské škole si nebohé paní učitelky představovaly, že budu spát po obědě. Tak to se přepočítaly. Spolu s dalšími dvěma předškoláky jsem potom ležela na hanbě na trestné posteli pod fíkusem, kde jsme museli povinně mlčet, abychom neprobudili ostatní spáče. Jenže po obědě je aspoň světlo, takže jsem nemusela koukat do tmy a pozorovala jsem aspoň ten obří fíkus nad hlavou.

Ovšem když udeřila školní docházka, největší výzvou se staly školy v přírodě, které jsme coby obyvatelé tehdy zamořených severních Čech, kde se nejlépe dařilo Svěrákovým ropákům, někdy absolvovali i dvakrát za jeden školní rok. Školy v přírodě na prvním stupni mojí základky trvaly tři týdny. Bez kazeťáku. Navíc – moji spolužáci se vyznačovali takovou společnou zvláštností: jakmile se zhaslo, chvíli si potají šeptem povídali, aby vychovatelka neslyšela, ale pak zcela nekontrolovatelně usínali. A já dál ležela ve tmě.

Navíc, když už jsem zabrala, velmi často jsem se budila ve tři hodiny ráno a opět zírala do potemnělého stropu. Tehdy by se podle mě daly skoro řídit hodinky, neboť jakmile jsem v noci procitla, s velkou pravděpodobností byly zrovna tři ráno. A taky by se podle mě dal řídit ranní budík. Ano, ten z fotky na začátku článku. Měl na koncích ručiček a u čísel fosforové body, takže když jsem na něj večer dostatečně dlouho svítila lampičkou, odměnil mě v noci slabě zelenkavou září. A taky dost nahlas tikal.

Natahovala jsem ten budík poctivě každý školní den a vstávala celý první stupeň v 6:45 přesně. Myslím že už během první třídy jsem se začala budit minutku před budíkem, ale z tradice jsem ho vždycky nechávala zvonit. Byla jsem totiž velmi pyšný školák. Jistě, tehdy neexistoval žádný odložený start do nového dne, a tak jste buď vstali, nebo jste si mohli rovnou připravit nějakou trapnou výmluvu, proč jdete na vyučování pozdě.

Já jsem vstala, s výjimkou dní, kdy mě skolila nějaká bakterie nebo viróza, spolehlivě každý den. Zaspat? No fuj, vždyť bych se obrala o drahocenné chvilky bdění ve prospěch té hrozně neproduktivní činnosti jménem… spánek.

A pak čas běžel a přišla střední škola a pak vysoká. Jinými slovy: nejdřív písemka na písemce, nejlépe několik denně, do toho nečekané zkoušení, přepadovky, referátky a maturitní zkouška, na kterou jsem v bleděmodrém kostýmu a černými kruhy pod očima dorazila po necelých dvou hodinách spánku. Potom pedagogická fakulta, velké tralalá během přednášek a seminářů, a potom velké au au během zkouškového odobí.

Najednou se spánek stal docela cennou komoditou. Nezapomenu na jeden zápočtový týden, tuším že ve druháku, kdy jsme každý den psali jeden zápočtový test a někdy i dva. Tehdy jsme si s kamarádkami říkaly, že jestli na té škole přečkáme tenhle zápočťák, tak už asi všechno. Ležela jsem s rozsvícenou lampičkou a nastavovala si budík už na mobilu, který jsem si mezitím stihla pořídit (Ericsson o velikosti trochu většího zapalovače, s gumovými tlačítky a miniaturním černobílým displejem), tak, aby mě budil po hodině. Hodinu jsem spala, dvě hodiny jsem se učila. Přiznávám, že můj vztah ke spánku se tehdy hodně změnil a byly časy, kdy jsem si dobrovolně chodila lehnout v osm večer a vstávala v šest ráno. To dělá regulérních deset hodin, které bych dříve neuvěřila, že vydržím utáhnout v kuse.

Co mi ale zůstalo, bylo brzké vstávání. A tak mimo zkouškové o mně kamarádky pouštěly pomluvy, že prý když u nich přespávám po nějaké pařbě, tak v půl sedmý štrachám brejle. No dobře, tak měly pravdu. Štrachala jsem brejle a tři hodiny čekala, než se ony probudí. Přitom jsem směla šustit listy časopisu či knihy tak neslyšně, jak to jen šlo. Tak co – kdo trpěl víc? Usnout bylo nemožné, zvláště když jsem nebyla doma, ve svém.

Tak abych to shrnula. Přišlo zaměstnání, do kterého se vstávalo tak nějak jinak než do školy. Čímž rozumějte: mnohem hůř. Přišlo mateřství, ta krásná věc, která s sebou přináší dětské úsměvy, láskyplná objetí a taky rostoucí zoubky a bolení bříška. Přišlo i další, rozšiřující studium při práci. Stěhování, rekonstrukce bytu, nová práce… Stalo se toho mnoho a pamatuju si na okamžiky, kdy bych za chvíli spánku platila zlatem.

Dodnes mám schovaný svůj první budík. Přežil stěhování i moje minimalistické čistky s Marií Kondo i Fumiem Sasakim, a pozor – pořád jde i zvoní. Stačí ho natáhnout. Možná bych mohla vyzkoušet, jestli pořád ještě svítí ve tmě, když nakrmím jeho fosforové části dostatečným množstvím fotonů z lampičky.

Nechť vám je přána spousta klidného a vydatného spánku. Ať se budíte vyhajaní do růžova. To vám přeju já, kdysi nenapravitelný nespavec, který dostal poznat, že spánek má cenu zlata.