Já tam nepůjdu, protože to neumím

„Každý, kdo se přestane učit, je stár, ať ve dvaceti, nebo v osmdesáti. Každý, kdo se dál učí, zůstává mlád.“

Henry Ford

Věk, to číslo, nám nikdo neodpáře, ročník v občance přepsat nelze. Dle citátu Henryho Forda mi je chvílemi přibližně tolik let jako Brumbálovi, takže plus mínus… sto padesát?

Jasně že v osmdesáti asi nepřeběhneme malé fotbalové stejnou rychlostí jako v osmnácti, ale jde o to, abychom se nezastavili nadobro. Přesněji řečeno – mně o to jde.

Svět kolem nás je neustále v pohybu, mění se rychlostí přímo závratnou. Ve chvíli, kdy ztratím vůli ho následovat, zůstávám stát na místě… zatímco zbytek světa plyne dál, proplouvá kolem, utíká mi a já… stojím. Zamrzám v čase.

Změna je něco, co mě nutí zvednout se ze svého naučeného pohodlí, překopat vyšlapané cestičky, jít vstříc neznámému a čelit výzvám. Někdy jsou ty výzvy spíš malicherné, třeba samoobslužné pokladny. Možná časem zase zmizí, možná se stanou jediným možným způsobem, jak zaplatit v supermarketu nákup.

Maličkost, ne? Párkrát zaplatíte, párkrát se spletete nebo na vás ta pokladna bude cosi pokřikovat, několikrát přivoláte obsluhu a překonáte pocit trapnosti, nebo si řeknete, že to je zkrátka život.

Není tomu tak dlouho, co jsem polohlasně pronášela: „Já tam nejdu, protože to neumím.“ Jako sváteční mísu, na kterou jsem náležitě pyšná, jsem to prohlášení obložila ještě několika větami o tom, jak ty samoobslužné pokladny nesnáším (protože to s nimi neumím), jak mám radši klasické pokladny, kde sedí paní nebo pán (protože to s těmi samoobslužnými neumím), a že se nedivím, že tam moc lidí nechce a ta slečna, kterou tam poslali, aby tam lákala lidi, marně vyvolává: „Pojďte si sem!“

Když slečna vyvolávala už nějakou dobu a nikdo nešel, přestala jsem obkládat svou mísu jménem „nesnáším změnu“ dalšími květnatými souvětími. Sebrala jsem gule a s hrdinstvím reka na bujném oři jsem prohlásila, že já to teda zkusím.

Slečna mi následně řekla, že ji tam poslali a že vůbec není ráda, že tam musí být, protože to moc neumí. Já jsem jí na oplátku řekla, že jsem ráda, protože tam budeme nerady už dvě a neumět to budeme taky dvě a dva jsou tým. A že si budu aspoň míň připadat jako úplný blbec.

Pokladna na nás křičela, protože jsme ne pokaždé plnily její přání, ale – voila! – nakonec se nákup namarkoval. Snad i správně, a já odcházela s pocitem, že to pořád neumím.

A co? Rozhodla jsem se, že se obludě jménem samoobslužná pokladna postavím čelem. Budu k ní schválně chodit, v případě selhání přivolávat personál, který ze mě bude určitě právem šíleně nadšený, tu na ní zkusím navážit ovoce, tu namarkovat rohlík, a až se tam příště (možná) zase nebude moc lidem chtít a u klasické pokladny, kterou tak zbožně uctívám, se bude vinout čím dál delší had, třeba budu dřív venku z obchodu.

Vzpomínám na staré časy, kdy se začaly instalovat první bankomaty. No ano, dnes už běžná věc, ale ještě ty začátky pamatuju. Každý výběr z bankomatu byl provázen dilematem, jak se to tam ksakru strká – než mi jeden známý poradil: „Magnetickou pásku doprava a dolů.“

Dneska? Dobře, tu mantru „magnetickou pásku doprava a dolů“ si vlastně opakuju pokaždé, když z toho bankomatu vybírám. Já vím, přímo na bankomatu je názorný obrázek, ale tahle mantra je můj záchytný bod a prvek stability ve světě, který se neustále mění. Jestli se někdy změní způsob vkládání karet do bankomatu, pak se budu muset naučit novou mantru.

Mohla bych vám vyprávět, kolik peněz mě stála neochota naučit se ovládat tu hnusnou závoru na centrálním městském parkovišti, před kterou musíte najet přesně tak, abyste z otevřeného okénka dosáhli na čudlík, nad kterým na vás vyjede parkovací lístek, ale kde máte první půlhodinu parkování zadarmo. A tak jsem neúnavně sypala peníze do parkovacího automatu o silnici vedle, kde žádná závora nebyla. Mohla bych tu šraňku brát jako symbol: když se necháme zastavit závorou, nikdy se nepodíváme na to, co je za ní.

Jo, asi už to tak bude, že moje myšlení má občas sklony ke kostnatění. Možná má každý z nás oblast, kde nerad přijímá změny, někdo bude do omrzení péct jeden a ten samý korpus na dort, protože se to tak u nich v rodině peče už po generace, jiný odmítne hruškový závin, protože do závinu přece patří jabka, další se nesmíří s chytrým telefonem. Telefon je přece na volání, tak k čemu ten velký displej.

Svět se mění… my stárneme od chvíle, co jsme se na tomhle světě poprvé nadechli. Na stárnutí není nic špatného… a na učení taky ne.

Samoobslužná pokladno, doufám, že už se na mě těšíš. Příště si spolu namarkujem třeba nějaké to pečivo, co ty na to? Můžeš si na mě zakřičet a já tě zkusím zkrotit, jako když jsem kdysi po střední škole neuměla pořádně spustit svůj první počítač a bála se, že když něco zmáčknu špatně, celý to zhasne, vymaže se to, už se to nikdy nespustí a nastane konec světa.

Nevím, zda měl Henry Ford pravdu ve svém výroku o učení, stárnutí a zachování mládí, ale jedno vím jistě: když zůstanu stát, svět půjde pořád dál. Nepočká. A tak stále a stále znovu dělám dětské krůčky, protože vrávorali jsme kdysi i při něčem tak banálním, jako je chůze… učili jsme se batolit, nešlo nám to a padali jsme na zadnici, a přitom jsme roztomile zestárli do věku předškoláka.

Přeju vám příjemné učení se a nádherné, barvité stárnutí! Ať vás závory nezastaví.

Úvodní obrázek: man – Image by Stock Snap from Pixabay. Thank you. ♥