Kdyby malíři byli rybami…

Když se mě lidi ptají, proč píšu knihy, napadá mě první nejlogičtější odpověď: No přece proto, abyste je vy mohli číst! Jako pádný argument to určitě obstojí, ale já sama sobě kladu jinou otázku: proč se moje postavy živí tím, čím se živí? A právě proto se v myšlenkách vracím ke své prvotině, tak trochu mysteriózní Síti snů. Vyšla v roce 2017 a její hlavní hrdinka Monika se mi tak nějak sama vysypala z rukávu. A já už trochu tuším odpověď na svou vlastní otázku.

Když čtete knihu, můžete se najednou prohánět prérií na koňském hřbetě, navštívit pravou japonskou čajovnu, porazit draka nebo se stát, co já vím, třeba detektivem a vyřešit děsně zapeklitý případ. Jistěže to není doopravdy, ale knihy nám dávají možnost prožít tolik životů a příběhů, kolik jich přečteme. Tuhle možnost nám dopřávají autoři.

Něco vám prozradím. Totiž: když píšu knížku, aspoň na chvíli dopřávám stejnou možnost i sobě. A tak moc děkuju, Moniko, že ses mi vysypala z rukávu. Stála jsem ti za zády, když jsi malovala portrét ženy, jež se ti zjevila ve snu, a chválila jsem každý tah tvého štětce.

Monika je „freelancerka“, výtvarnice na volné noze, a ze všeho nejraději ilustruje dětské knihy a komiksy. Je to konec konců právě její práce, co ji zavede do muzea, kde poprvé spatří ostatky Nahu.

Přesto jsem častěji vídala reakce na Moničin „vedlejšák“, kterým je vykládání karet. Možná jsem mu tehdy v příběhu podvědomě přisoudila větší váhu, ale Moničin hlavní způsob obživy to není. Může se zdát trochu legrační uvažovat nad „povoláním“ hlavní postavy. No jo, ale když ony i ty fiktivní postavy z něčeho žít musí!

„Vzala jsem štětce, vodové barvy a čtvrtku A3, která mi pro můj záměr zcela stačila, a pustila se do díla. Když se tedy nemám bát neznámého, nechám vzpomínku, ať vede mou ruku.“ (Síť snů, s. 80)

Tak proč zrovna ilustrátorka? Přece jsem ji mohla poslat do muzea jen tak, ostatně má dvě malé neteře, které jako hodná teta mohla vzít na naučnou výpravu do pravěku. Já jsem ale z nějakého důvodu chtěla, aby Monika byla výtvarník.

Lidičky, já totiž doopravdy miluju výtvarné umění. Moc dobře vím, že já duší opravdický malíř nejsem, navzdory shovívavé chvále a milosrdným lajkům, když něco namatlám a vystavím si to kdesi na sociálních sítích. Člověk musí znát svoje limity. Na druhou stranu jsem schopna stát několik (mnoho) minut před obrazem, zvláště když je takhle třeba kubistický nebo impresionistický nebo secesní. Nepřestávám žasnout.

Může to být klidně i výstava dětských výkresů. Málokdy projdu kolem vystaveného obrázku bez povšimnutí. Cestou na rodičovské schůzky jsem pravidelně bloumala po školní chodbě a okukovala, co dokáže dětská ruka vedená fantazií.

Bratranec mojí kamarádky jí kdysi věnoval malý obrázek, dvoubarevnou perokresbu s názvem „Sblížení dvou sýrů“. Kamarádka si ji pověsila nad postel a já jsem ten malý kreslený příběh, vměstnaný do několika malých okének, sledovala s němou fascinací. Na každém tahu jsem viděla, že jej provedla talentovaná ruka.

Když jsem chodila na základku a potom na střední, nezřídka jsem zažila tu hroznou frustraci, když jsem si sedla se štětci a temperami a chtěla, opravdu moc chtěla namalovat abstraktní obraz, ale pokaždé vzniklo barevně i tvarově nezdařené cosi. Kdyby malíři byli rybami a malování vodou, a naopak spisovatelé byli ptáky a knihy vzduchem, pak je mi jasné, že jsem se narodila jako pták.

Pozorování mi jde ale moc dobře. Ve Vídni jsem se v jedné uličce zastavila nad každým výtvarným ztvárněním znamení zvěrokruhu, které tam nechali studenti nebo možná pouliční umělci. V Národní galerii v Praze jsem schopná zírat na zarámovaná plátna tak dlouho, dokud mě odtamtud nevyžene hlad a žízeň. Když měl Emil Filla ještě svou výstavní síň na zámku Peruc, visela jsem očima na jeho obřích kubistických výjevech, a totéž se dělo na výstavě výtvarných děl v Terezíně. Dívám se na obraz a pluju s proudem. Gustav Klimt mě unáší do říše mírně dekadentních snů, Pablo Picasso mě nutí dívat se na věci z mnoha stran, Claude Monet mě učí vidět rozkvetlá luka a východy slunce jako hotové obrazy.

Jsem ráda za všechny, kdo jsou ochotní obtisknout své nadání na plátno, papír nebo třeba dřevěnou desku. Klidně i na monitor počítače.

„Překvapovalo mě, jak zlehka to jde, bez jakékoli předlohy klouzal štětec po čtvrtce a přede mnou se zjevovaly nejdříve kontury obličeje…“ (Síť snů, s. 80)

Nikdy ze mě nebude opravdový malíř, a to si troufám tvrdit i navzdory rčení „Nikdy neříkej nikdy“. Vždycky budu ale vděčným obdivovatelem výtvarného umění. Ač jako tvůrce nemám žábry, a tudíž nemohu žít pod vodou, vždycky budu shora, ze vzduchu, obdivovat zlaté rybky, delfíny a velryby. Jde vám to v té vodě skvěle, jste úžasní a máte můj neskonalý obdiv.