Náhoda? Nemyslím si. Byly to cookies!

Kolikrát jsem si říkala, jestli to není znamení, ruka vyšší moci nebo tak – a byly to zase sušenky. Koláčky? Taky se vám nakřupávají do systému?

Mně často koláčky nabízejí knížky, které jsem už koupila nebo které jsem hledala, abych si je potom půjčila v knihovně (ale klidně mi je ukazujte třeba do příštích Vánoc, konec konců ty obálky jsou docela koukavé… cha). Ale dnes, když jsem si na internetu brousila čtenářský chrup na knihu od autorky Emily Henryové s úplně příznačným jménem „Knihomolové“, vychrlil na mě instagramový feed hned několik příspěvků obsahujících tuto knihu. Cožpak o to, poprvé jsem si řekla: „Helemese, já ji hledám, a on ji tady někdo sdílí, to je ale krásná náhodička.“ Za pár minut znova, pak ještě… Učinila jsem závěr: byly to sušenky.

Cookies většinou odbouchnu myší, jako že s nimi souhlasím, když to jde, tak kliknu na „odmítnout všechny“, ale variantu „nastavit možnosti“ volím opravdu málokdy. Nicméně občas jsou to koláčky dost vysmáté, s vytříbeným smyslem pro humor, někdy i černým.

Označit mě za ajťáka by nešlo ani při nejlepší vůli, tudíž vím, že ty zákonitosti mají svá jména – ale pro mne to je ne španělská vesnice, ale přímo neobydlená džungle. A je tomu pár let, co jsme si vyrazili na vánoční trhy v Drážďanech. Koupili jsme si bramborovou spirálu a svařené víno i jablečný džus, přičemž prodavač spirál byl strašně zdvořilý, zatímco prodavač svařáku mi tykal, což jsem si, aby to nebylo tak trapný, odůvodnila tím, že za to určitě nemůže moje národnost či češtinou zabarvená němčina, že prostě jenom vypadám jako holčička. Ehm. No… Tak dál. Obhlédli jsme obří německé vánoční kolotoče a louskáčky a panáčky, co bafají z fajfky, když se do nich vloží františek, a pak jsme ještě potřebovali někde zabít čas, i zapluli jsme do obchodního domu, jehož jméno ze mě nyní už nikdo nevypáčí, ale byly tam jezdící schody. (Že by ještě existoval Karstadt jako za mých dětských let?) A jak si tak vyjedu po schodech do nevím jakého patra, do očí mne udeří krásné červené smaltované hrnce s obřími puntíky. Takové polka dots. Jelikož jedna z mých kamarádek tehdá ujížděla na puntíkovaných hrncích, vyfotila jsem jí je a poslala přes WhatsApp.

Ještě tentýž večer jsem po návratu domů vykřikovala, že jsem sledována, že jsem špehována informačními technologiemi, Marťany či bůhví kým, protože mi doma v počítači (ne v mobilu) vyjela reklama na nikoli nějaké podobné, ale na úplně ty samé červené hrnce s puntíky. Brzy jsem se však uklidnila a řekla si, že to je prostě asi tržní ekonomika. A co kdybych si ty hrnce chtěla nakonec koupit, přece pro ně nepojedu až do Německa, až si to rozmyslím, no ne? Není to za humny. Jsem si docela jistá, že existuje nějaké IT vysvětlení pro tento jev, ale jak už jsem řekla, ode mě to vysvětlení nemůžete čekat ani omylem.

Další hru si se mnou cookies zahrály, když jsme hledali spolu s kolegy vhodnou obálku pro jeden německý horor, jejímž ústředním motivem měl být hřbitov. Tehdy se sušenky rozhodly, že mi začnou nabízet cenově výhodné náhrobní kameny. Pěkně děkuji, nemám bohužel zahradu, kam bych je mohla vystavit.

Že mi internet nabízí ke koupi moje vlastní knihy, to už jsem si zvykla. Dochází k tomu většinou tak, že dohledávám recenze, které následně zmiňuji buď tady na webu, nebo někde na sítích. Systém si to pamatuje a občas mi dokonce nabízí i audioknihy, Čarodějky malostranské mi vnucuje zcela pravidelně, s Tajemstvím Stříbrné čarodějky se, pravda, moc nepřetrhne. A Čarodějku a zlatý elixír? Tu koláčkový špeh vyloženě zazdívá, a přitom je ta audiokniha tak hezká! Zuzanka Kajnarová ji čte přímo božsky. Hnedle bych si ji koupila. Poslední dobou jsou na vrcholu sušenkové hitparády v mém počítači Ocelová křídla motýla.

Jestli mi je budou dál takhle cpát, tak se jednoho dne opravdu naštvu a normálně si je koupím.

Tak vás hezky zdravím – nedáte si sušenku? – u nás prší a červencový déšť je taky déšť! Přeju krásné letní dny, ať už je počasí u vás jakékoli. A nezapomeňte – Velký bratr nás stejně všechny vidí!! 🙂 🙂 🙂