Dostala jsem darem pletací ateliér. Ve snu…

„Když na smrt unaven na lože večer klesnu

a údy ztýrané zlou cestou složím spát,

potom se vydávám zas na novou pouť ve snu –

zatím co tělo spí, duch začne pracovat.“

William Shakespeare, Sonet 27, překlad Jan Vladislav

Nemusí to být pokaždé namáhavá pouť, co nás ve snu potká. Někdy se nám dostane i překvapivých darů…

Malé ujištění na úvod: nikoho s pletacím ateliérem osobně neznám, natož v našem městě a v jednom konkrétním domě v historickém jádru. Podobně ztřeštěné sny však u mě nejsou žádnou výjimkou a občas se odehrávají v jedné části města, stačí projít touto bránou.

Dlužno dodat, že ve snech zvládám leccos. Už jsem uměla hrát na klavír jako virtuos, proháněla jsem se po městě na jízdním kole, které mělo sedlo s děsivou schopností vyrůst do výšky patnácti metrů (což odhaduji podle toho, že jsem frčela ulicemi nad těmi nejvyššími paneláky), stála jsem na břehu průzračného moře s bělostnými korály a taky našla doma zanedbaného koně, kterého jsem několik dní nekrmila, protože jsem vůbec netušila, že nějakého koně mám. (Po vzoru filmových tvůrců zde i já svatosvatě slibuji, že při natáčení mých snů neutrpěl újmu žádný reálně existující kůň.)

Dnes se chci podělit o poměrně čerstvý sen, který mě po probuzení opravdu pobavil a taky dost napumpoval energií. Napadlo by vás, že člověk může dostat darem slušně rozjetý pletací ateliér v nádherné starobylé části města, ve starobylém domě (i s oním domem!), jen tak, aniž by musel hnout prstem? Stačí usnout.

Nedávno jsem ve snu prostě a jednoduše dostala dům, v jehož přízemí se nacházela krásná a útulná pletací dílna. Její původní majitelka, jejíž totožnost mi zůstala utajena, se rozhodla, že by si už ráda užila penze, a co lepšího si počít s načatým ateliérem, než mi ho svěřit?

No jistěže jsem byla jako u vytržení. Na krejčovských pannách se skvěly nedokončené, ručně pletené modely v příjemných barvách, vzadu za domem se vyšlo do malé zahrádky, v boční místnosti za ateliérem stála starožitná vana na nožičkách, upravená jako lenoška. Jak se to dělá? Jednoduše nacpete do vany matrace. Kdybych chtěla být sarkastická, přisadím si, že při takovém koupání nasucho by člověk v dnešní době značně ušetřil za vodu a ještě měl přitom pocit, že si dopřál relaxační koupel…

Uznávám, že mě praštěné věci napadají i v bdělém stavu, ale v tomto snu jsem to korunovala: dostala jsem osvícený nápad, že si vanu napustím. Samozřejmě okamžitě přetekla, a navíc se zcela nasákly vodou matrace, jimiž byla vana vyplněna a na kterých jsem si měla poněkud nelogicky hovět.

Malou interiérovou potopu se mi ve snu povedlo šikovně zamaskovat. Prostě jsem z té místnosti odešla a předstírala, že potopa neexistuje. (Tuto taktiku v reálném životě příliš nedoporučuji.) Odebrala jsem se zpět do pastelově vybarveného a sluncem zalitého ateliéru, kde už mě čekala jakási pomocnice, aby mi ohlásila, jak daleko dospěla s pletením svrchního sedla na svetříku pro naši zákaznici.

Dál nevím nic. Sen byl tak živý, že jsem se šla za několik dní podívat do města, zdali tam můj darovaný ateliér není. A co myslíte? Nebyl tam.

Ještě snad dodám, že přesně tuto starobylou část města navštěvuji ve snu poměrně často, jenom v mých představách vypadá o moc víc historicky. Jsou tam snad pomalu husitské krčmy a středověce stylizované nálevny, něco jako lákadlo pro turisty, dále různá menší muzea a historicky upravené domy, jako byste se zásluhou šikovného architekta a interiérového designéra pocitově propadli o několik století nazpět. Takže tolik moje sny.

A teď skutečnost. Za branou, kterou vidíte výše na fotce, skutečně jednu plus mínus historicky působící hospůdku máme a můžete si u ní zahrát zcela novodobý minigolf. Nebo přičichnout k levanduli a navštívit muzeum araukaritů. Taky máme muzeum v pro nás vzácném gotickém domě. Vážně nevím, odkud se bere moje potřeba naše městské jádro dodatečně ještě víc historizovat – asi jsem nevděčný občan, je mi to málo a kompenzuji si to ve snu. Faktem je, že můžeme být rádi za to, co nám tu po husitských válkách, po požáru na začátku 16. století a po třicetileté válce zbylo. A tu bránu máme pěknou!

Kdo ví, třeba z nás jednou bude historická atrakce, nebo si o tom necháme jen zdát. A až pojedete kolem, abyste zavítali do nějaké té neexistující staročeské krčmy, stavte se u mě v pletacím ateliéru, upletu vám šálu! Musíte to ale stihnout dřív, než zazvoní budík.