Když vám děti vykouzlí úsměv… a domovní znamení

Chci se s Vámi dnes podělit o něco zdánlivě obyčejného, co se odehrálo v jedné docela malé místnosti – opravdu nevelké, ale kolem dokola vyšperkované krásnými výtvory. A kdo má v dnešní zběsilé době ještě čas zastavit se nad dětskou kresbou na tak dlouho, aby ji stihl doopravdy ocenit, ten potvrdí, že ruka dítěte dokáže na papíře vyčarovat kouzlo, jaké dospělý už jen tak nesvede. Jak to říkal Picasso? „Trvalo mi čtyři roky, než jsem se naučil malovat jako Raffael, ale trvalo mi celý život naučit se malovat jako dítě.“ A dětem je tato schopnost dána od přírody, ovšem když je svěříte do rukou pedagoga, který dělá svou práci s láskou a oddaností, může rozkvést do nevídaných rozměrů. Takže od začátku…

Přiznám se, že na besedy mi v poslední době již nezůstává moc prostoru. I když času je pořád stejně, hodina má stále těch svých šedesát minut a den nikdy není delší než čtyřiadvacet hodin. Ale věci, které do téhle pevně dané časové krabičky musíme vměstnat (učit, překládat, psát!), vám někdy nakynou tak, že se beseda už do krabičky nevejde. Jenže v březnu se vešla – především díky tomu, že jsem nemusela chvátat nikam daleko, vše se odehrálo přímo na půdě školy, kde momentálně pracuji. Tedy v přeneseném smyslu – pravou půdu nemáme.

Když už na besedu dojde, mám už svou rutinu. Sbalím všechny tři knihy o malostranských čarodějkách, přibalím originály úžasných ilustrací od Strigy, k tomu lepicí štítky na založení stránek, a když je potřeba, tak i flashku s prezentací v PowerPointu. Pak vejdu do třídy, představím se…

A od téhle chvíle to právě bylo všechno jinak, než jsem byla doposud zvyklá. Když už vyrazím na besedu, chodím nebo jezdím samozřejmě po našem malém městě a jeho bezprostředním okolí. Děti vždycky něco vědí, pokaždé se mezi nimi najde někdo, kdo byl na Vyšehradě, většina zná Karlův most, Staroměstský orloj a každý minimálně zaslechl slovo Vyšehrad. Když dojde na domovní znamení, většinou se společně zasníme o kouzelných obrázcích a soškách nad dveřmi domů, než si začneme vyprávět a číst o opravdických domovních znameních.

Ovšem pozor. Tyhle děti na mě byly nachystané tak, že malostranské čarodějky ani nedutaly, zůstaly schované ve stránkách knih a pozorně naslouchaly. Doufám, že Ginevra a spol chvílemi vykoukly i ven, protože páťáci se rozdělili do skupin a rozložili plachty. To vám totiž nebyly jen čtvrtky, to byly čtvrtky slepené do velikánských archů a na nich… nakreslená domovní znamení. Skutečná i vymyšlená, lounská i pražská, s příběhy dlouho tradovanými a zcela novými, jež se zrodily v hlavách dětí.

Myslela jsem, že budu dětem vyprávět, ale ony nakonec vyprávěly mně, a já jsem (spolu s mladičkou kolegyní, která se k nám přidala) je s dovolením nechala, protože kdy zažijete něco takového? Shledala jsem přitom jednu úžasnou věc: co jsem ten den viděla, bylo výsledkem dlouhodobé, systematické a především trpělivé práce. Řeknete třeba „dům U Zlatého prstenu“ – a děti jsou ihned v obraze. Nebo prohodíte něco o „domě U Kamenného zvonu“, a děti už na vás sypou informace.

A pak před vámi rozloží plachtu, kde jsou všechna ta krásná znamení, za kterými jste běhali po Praze křížem krážem a ke kterým si můžete vykroutit krk při procházce po vlastním malém městě, k nim jsou napsané texty – jen se podívejte sami…

Ze všech stran slyším o rozdělené společnosti. Jenže společnost je rozdělená jen tehdy, kdy rozdělená být chce. Chcete? Já ne. O to víc si vážím lidí, kteří dokážou přesně vyhmátnout body v naší historii a kultuře, které nerozdělují, ale spojují, a umějí k nim probudit lásku v druhých lidech. Nemusíme se na všem vždy shodnout, můžeme si ale navzájem naslouchat a po celou tu dobu si připomínat, kam patříme.

Mohu potvrdit – a mnohkdy si to ani sami neuvědomujeme -, že věci zaseté do mysli a duše v dětství vás budou formovat po zbytek života. Budou vás provázet a ovlivňovat vaše jednání a rozhodnutí. Když se mě zeptáte, kdo ve mně probudil náklonnost právě k historii a domovním znamením, řeknu jednoznačně, že tatínek. Listoval si se mnou ve starých knihách a ukázal, kde je dům U Dvou slunců, i když jsme nikdy nebydleli v Praze. Maminka zase zadělala na lásku ke škole, kde jsem prakticky vyrostla – brala mě do škol v přírodě, na přípravný týden a někdy dokonce i na porady, když jsem byla ještě hodně malá a zrovna nebylo kam mě „uklidit“. A sestra mě odmalička brala s sebou do „dospělácké“ knihovny – to vám byl zážitek, posvátné ticho a police tak vysoké, že jsem coby škvrně skoro nedohlédla na tu nejvyšší.

Po zmíněné besedě jsem odcházela s hřejivým pocitem, že z těchhle dětí něco bude – prostě musí být. A paní učitelce musím vyseknout obrovskou poklonu. Lásku k vlasti a historii nevyčarujete mávnutím kouzleného proutku, na té se musí pracovat. A vědomí, že nás Praha stověžatá pořád okouzluje svou krásou, přes všechno hezké i zlé, co zažila – střídání panovnických dynastií, velké bitvy, vítězství a prohry, měnící se vlády, přicházející a odcházející cizí armády, královské korunovace i požáry a rány, které doopravdy nevyléčí ani čas. Ale třeba taky obyčejnou procházku ruku v ruce u Vltavy, projížďku na loďce nebo prosluněný den.

Děkuji paní učitelce Janě Vurbsové a jejím žákům z třídy 5. C na ZŠ Přemyslovců v Lounech, že mi dali svolení ke zveřejnění jejich obrázků. Moc si toho vážím.

Přeji vám všem krásné dny… a úžasné paní učitelky.