Kazivýlet, těší mě!

Kdo je kazivýlet? Můžete to být dost dobře vy, já, člen vaší rodiny, člen výpravy… Účastník zájezdu nebo sám průvodce. Někdy si to prostě nesedne, a o tom to je! Netvrdím, že se v dané chvíli jedná o nějaké extra příjemné chvíle, pohledem zpět se však hrany zážitku trochu obrousí a celá událost získá mírně groteskní rysy, takže se z toho ve finále vyklube vlastně docela úsměvná situace, kterou nakonec možná dáváme k dobru někde při přátelském posezení. Ať už jsme v roli kazivýleta sami, nebo jsme museli poslouchat jeho frfňání, určitě to známe. Tak třeba…

To jsem takhle jednou potřebovala takzvaně „zabít čas“, a volba padla na Staroměstskou radnici. Mé dějepisně-nostalgické srdíčko pochopitelně plesá při návštěvě čehokoli, co vás přenese přes propast věků, vynese do ptačí perspektivy, vyrazí vám dech svou nádherou a tak podobně. Leč všichni to tak nemáme. Někteří z nás jsou čas od času postaveni před nelehkou volbu: buď a) nezklamat rodinu a jet, i když se nám vůbec nechce, a potom většinu cesty prudit, nebo b) nejet a neprudit, ale zato na oplátku zklamat rodinu. Kolik z nás si velmi často střihne možnost a)? Hlaste se tři dva jedna teď.

Nebyla jsem u toho, když se italská rodina do Prahy chystala, ani když se rozhodovalo, zda jíti, či nejíti nahoru na vyhlídkovou věž radnice staroměstské. Jedno bylo jisté: nachomýtla jsem se k výsledku. Poté, co jsem po mnoha šikmých plošinách vystoupala až vzhůru k semaforu, který pouští návštěvníky na finální točité schody (přesněji řečeno schůdky), jsem se spolu s ostatními nedočkavě hrnula na ochoz, z něhož jsou ty dechberoucí výhledy na půvabné Staré Město. Jenže tam naše nadšené hrnutí spolehlivě zbrzdila lidská zátka v podobě italského tatínka, z jehož výrazu šla zřetelně číst věta: „Když jste mě tu chtěli, tak mě tady holt máte, vážení, a pěkně si mě užijte“. Na zádech měl ne úplně malý a ne tak docela prázdný batoh a v srdci možná nepochopení pro krásy našeho hlavního města, nahlížené z ptačí perspektivy. Nebudu to natahovat: jestli jste se v tu chvíli chtěli dostat na ochoz radniční věže, museli jste se procpat přes něj a jeho batoh, a že to šlo zatraceně ztuha. Jo, mít takovou míru asertivity…

Všeobecně vzato, kopce, vršky, rozhledny a další vyvýšená místa spojená s nutností vyšlapat kopec nebo absolvovat delší únavnou štreku jsou pro zkušeného kazivýleta živnou půdou. Na takovém výšlapu se krásně frfňá a kazí nálada tomu, kdo ho na toto pěší martýrium vytáhl.

To jsme vám takhle jednou stoupali na vrch Raná. Je to vyloženě profláknutá trojhřebenovka v Českém středohoří, na jejímž úpatí se nachází malebná vesnice a také malé letiště. Můžete se tu proletět ovšem také padákem nebo rogalem, zkrátka Raná je rájem paraglidingu. A taky kazivýletů!

Abych se dostala k pointě: jdeme, kocháme se výhledem, unikátní přírodou (jižní svah Rané je Národní přírodní rezervací a je to na něm poznat), vyhlížíme sysly, neboť Raná je kromě rogalistů také rájem těchto roztomilých hlodavců, a sledujeme, jak v údolí pod námi dva ovčáčtí psi udržují formaci ovčího stáda. Zkrátka idylka, modrá obloha, panenská příroda. A pak to přišlo: kazivýlet, a ne jeden! Táhlo se jich hned několik za sebou. Jenom úplně vpředu rázným a rozhodným krokem vyšlapovala maminka, zjevně odhodlaná předvést své rodině – rozuměj svému muži a dvojici vyloženě nadšených teenagerů – krásy Rané. Zbytek rodiny měl evidentně jiný názor a neváhal ho nahlas prezentovat. Tak nahlas, že jsme to nepřeslechli ani ze stanoviště, kde jsme číhali na jednoho sysla, který na nás v nestřeženém okamžiku vykoukl, ale zase zalezl zpátky do díry. Místo syslí společnosti se nám dostalo poměrně úsměvného rodinného představení, a zadarmo! „Maminka nás chtěla oddělat.“ „Maminka nás chtěla asi zničit.“ „Já už nemůžu.“ „To už by stačilo, ne, dál už nemusíme. Nevrátíme se?“ Leč kurážná matka ničeho nedbala a směle pochodovala dál. Jestli dospěli až na samý vrchol, kde se to hemží motýly a kvete všemi barvami, jsem se už nedověděla. Číhali jsme totiž na toho sysla.

A završím to vzpomínkou na doby, kdy jsem sama byla teenagerem a vytáhli mě k moři, které prostě nevypadalo tak, jak jsem očekávala, včetně pobřeží, pláže a samotného ubytování. No prostě tak úplně nemusím, když mi nad postelí lezou pro mě neidentifikovatelné černé „asi housenky“, možná stonožky. Dál mi nedělá radost, když mi až do rána skrz nepříliš silnou stěnu bungalovu doléhají do postele zvuky zcela nevkusné diskotéky, a navrch jsem toho názoru, že betonová platforma, ze které se do moře (v němž plavou hustě směstnané chaluhy či tak něco) leze po schůdcích, neodpovídá mé představě pláže, ale pořád je to lepší než tamhle někde o kus dál, kde jsou šutry a vrazíš si do nohy mořskýho ježka. Finito. Chcete si nechat zkazit nejen výlet, ale hned celou dovolenou? Vezměte si mé patnáctileté já na „otok Krk“, což není otok krku, ale ostrov Krk, a máte po dovolené. Pro uklidnění: naštěstí už mi není 15, takže to nejde. Navíc věřím, že se určitě najde spousta těch, kdo se tam s chutí vracejí – můj strýček Josef mi kdysi dokonce řekl, že když vidí ty fotky, připadají mu ta mořská zákoutíčka přímo malebná. No ale já za to nemůžu, bylo mi tehdy patnáct a byla jsem přece krkovský kazivýlet!

Nicméně karma je zdarma a vybrala jsem si to na organizovaném poznávacím zájezdu do jedné evropské metropole. A když říkám organizovaném, tak myslím pořádně, protože paní průvodkyně byla nejen vůdčí typ, ale také juniorská mistryně nevím jakého regionu v orientačním běhu, což nám bez váhání předvedla, takže jsme skoro nestíhali fotit. Ale především jsem byla okamžitě při odjezdu, dokonce ještě v autobuse, klasifikována jako nesympatický turista, který se „na paní průvodkyni mračí, a to ona ale opravdu nemá ráda“. Nic nepomohlo mé vysvětlování, že se na ni nemračím, že mi svítí do očí zapadající slunce a že opravdu vůbec nic nevidím, ani když mžourám. Jako odpověď jsem dostala pouze upozornění, že paní průvodkyně má ráda usměvavý lidi. Co je platno, že se snažíte po zbytek zájezdu usmívat: poměrně záhy mi došlo, že jakmile jsem jednou dostala nálepku mračící se osoby, nepomůže mi už ani maska Guye Fawkese, jakou používají Anonymous, ačkoli jsem po celý zájezd hořce litovala, že ji s sebou nemám. Možná si ji příště přibalím do příručního zavazadla, abych měla úsměv na tváři opravdu vždy a za všech okolností.

Ať jsou vaše výlety plné pohody, odpočinku… a kupte kazivýletovi tatranku nebo koktejl. Třeba dá na chvíli pokoj. Pěkné dny!