
„Babi, upečeš dort?“
„A jakej mám udělat?“ ptá se moje mamka. „Ten, co děláš vždycky,“ říkáme my, i když je to docela jasné. Občas jsme experimentovali, babička-mamka zkusila vyměnit těsto, krémy, polevu… A nakonec vždycky zjistíme, že ten „její“ dort je jenom jeden – právě proto, že je její.
To děsné tajemství totiž v sobě skrývá mnoho let zkušeností a jednu neodmyslitelnou tajnou esenci (protože to není ingrediencemi!), pro kterou seriózní věda nemá jméno. A tak ani já pro ni nemám jméno. Je to to něco, co způsobí, že mi mamka může stokrát svěřit svůj recept na dort, jenže dort ode mě nebude zkrátka nikdy chutnat jako dort od ní. Moje polívka nebude chutnat jako její polívka, i když budeme stát vedle sebe a házet to do toho hrnce stejně. Divné? Pravdivé. A reklamní slogany „jako od maminky“ na tuhle tajnou esenci snaží hrát a leckdy to opravdu i uhrají. Může to chutnat jako od maminky, otázka je, jestli to bude chutnat jako od vaší maminky, a to už žádný výrobce nezaručí.
Moje mamka má navíc výtvarné nadání, a přestože ji dneska už dávno nedonutíme kreslit a malovat, protože naposledy se k tomu dobrovolně upsala v dobách, kdy naše dcera byla školou povinná a kreslily spolu v tandemu a pořádaly soutěže, kdo to bude mít hezčí. A předevčírem hloubala, čím ten dort tentokrát ozdobit, až nakonec nakrájela úplně obyčejné kroužky želé a poskládala z nich kytičky.

Jo, jasně, jsou univerzální recepty, jako že rajská ode mě může fakticky chutnat stejně jako rajská z naší jídelny, proč ne. Pak máte ale koláče, dorty, polívky a další kulinářské rádoby obyčejnosti, které se pod rukama konkrétní osoby mění v naprosté neobyčejnosti.
Moje babička pekla mřížkový koláč. Celé příbuzenstvo se jí ptalo, jak ho dělá, jenže ona pokaždé řekla, že „od oka“. Strýček z Moravy už toho jednou měl dost, přijeli z velké dálky a společně s tetou stáli babičce po boku, a jakmile nabrala hrst mouky, hned se to vážilo, jakmile začala sypat cukr, šup s tím na váhu. Taky mám recept na mřížkový koláč. Ten babičky to není.
Babička uměla ještě dva druhy štrúdlu – medový a pivní. Ty dvě roury z těsta naplněného sladkými jabky se skořicí a rozinkami byly zkouškou sebekázně, ve které jsem pokaždé selhala. (A já vím, že tam mám napsáno „jabka“, ale to nebyla jablka, vážení, to byla jabka, většinou už nějaká scvrklá nebo jinak odepsatelná jakožto unavená.) „Holka, proboha, nejez to horký.“ Moje nevěřící babička se pomalu křižovala, když to viděla. Jakmile to vytáhla z trouby, musela jsem všechnu tu dobrotu sníst ještě úplně vařící, pak mi logicky bylo špatně, ale nedalo se jinak. Jen kdyby vás to zajímalo, svůj vlastní štrúdl s takovou lačností nikdy nehltám.

Taky nám na cestu dělala linecká kolečka, která chutnala jaksi „studeně“, chladivě, zvláštně lahodně. Měla na ně plechovou krabici, kterou vždycky naplnila po okraj a vyložila ubrousky. Když jste do té krabice ponořili ruku, vytáhli jste ji poprášenou moučkovým cukrem. A byla to babiččina kolečka…
Náš taťka zase dělával bramborový salát, než ho to přestalo bavit a kuchyní prochází většinou tak, aby zůstal neviděn a neslyšen, ale třeba ho ještě umluvíme. Naše dcera zase dělá karbanátky. Mimochodem, palačinky mojí mamky jsou taky nenahraditelné. A čím to je?
Dost možná někdy seriózní věda přijde s vědecky podloženým vysvětlením, snad to vysvětlení existuje i teď, jenom se tím nikomu nechtělo zabývat. Možná je to jen pocit, kterému se říká láska, vy ji do toho dáte, dotyčný to ví a přepne se mu něco v mozku. Možná je za tím skutečně nějaká tajná esence… Vysvětlení přenechám budoucí vědě, mně prozatím úplně stačí, že ta esence existuje, i kdyby byla jen vsugerovaná. Ale funguje.
Mějte se krásně a zase příště u dalšího článku!

