Pomoc, ona má lepší….

„Já tak obdivuju ty vaše vlasy,“ říkala jsem kdysi jedné slečně. A ona se zatvářila mírně nešťastně a řekla: „To už mi říkala jedna učitelka. Ptala se mě, jestli mám trvalou, nebo jestli mi takhle kudrnatý rostou samy. Tak jsem jí odpověděla pravdu, že je mám takhle kudrnatý od přírody. Bohužel… A já se je snažím narovnat, ale jak je venku vlhko, je to marný.“ V té chvíli jsem si pomyslela, že kdybych měla takové krásné kudrliny, hýčkala bych si je a nosila je s pýchou. Ale opravdu by to tak bylo? Nebo bych je taky každý den tak trochu nenáviděla a snažila se udělat z nich rovný závoj?

V první řadě: každý má svatosvaté právo dělat si s texturou svých vlasů, co pokládá za vhodné, takže pokud si kudrnatá holka usmyslí, že je bude denně žehlit, je to jen a její volba a je samozřejmě správná. V tomhle článku mi jde ale o něco jiného – a sice: že občas pokukujeme vedle a říkáme si: „Proč ona je ta šťastná?“, ale kdyby se role prohodily, možná bychom se stejně marnými touhami hleděly na své současné já. Nebo hleděli. Rozdíl je v i/y na konci slovesa, možná to dělají i muži, což by stálo za prozkoumání. Já ale můžu mluvit jen ze své ženské zkušenosti.

Kdysi jsem kamarádce řekla, že jí normálně závidím ty její útlé boky. Byly jsme ještě na základce a sledovaly na sobě každou mouchu a braly ji jako nedostatek, který přímo vystihuje celé naše já. Čert ví, kdo nám tohle nakukal. Možná za to může ten divný zvyk zaměřovat se na nedostatky, poukazovat na ně, i když celek je jinak ohromně fajn. Znáte to? Něco se vám povede, ale přijde kritik (klidně i váš vnitřní), najde tu jednu chybičku, ukáže na ni prstem a řekne: „Hm, hezký, až na tohle.“ A stokrát si můžeme opakovat, že chybovat je lidské. Já jsem například odmalička slýchala v televizi a rozhlase i v časopisech vídala slovní spojení „vada na kráse“. Je krása s vadou pořád ještě krása? A existuje vůbec krása bez vady? A taky jsem v reklamách slýchala slovo „perfektní“ a „bez jediné skvrnky“. Mimochodem: když umyju okna, schválně tam nějaký ten flíček nechávám. To abych si ujasnila, že i s tím flíčkem to okno plní účel a je to pořád vážně pěkný okno. To bychom se totiž taky mohly tím hadrem jednoho dne dočista ušmrdlat. Představte si, že to umyjete, a ono vám zaprší. Chápete, kolik na výsledku vaší dřiny bylo napácháno nových flíčků?

Zpátky ke kamarádce. Když jsem jí tehdy tak pěkně opentlila útlost jejích boků, zadívala se na mě tak trochu nechápavě a řekla: „Ty řešíš moje boky? A proč? Vždyť máš hubenější nohy.“ Tohle neustálé porovnávání vede samozřejmě k nespokojenosti, kterou si na krásně můžeme připomenout při naprosto každém pohledu do zrcadla nebo výlohy. A to všechno snižuje pocit pohody. Přitom vždycky, naprosto vždycky můžete najít něco, co by mohlo být jinak. Třeba teď koukám na krabici od kávových kapslí, která leží v mém zorném poli. Nemohla by být vyšší? Nebo naopak nižší? Nebo by na ní mohlo být víc bílé, víc oranžové, víc, míň, do kulata, do šišata… A není to jedno?

A tak mám pro vás malé cvičení: Zkuste se vžít do role někoho druhého a podívat se na sebe jejich očima. Když se budete opravdu snažit, najednou uvidíte všechno to, co zase naopak máte vy a co by oni takzvaně „mohli nemít“ a teoreticky zase obdivovat na vás. Může to být cokoli: Hanka může závidět Mance, že se nikdy nedostane s nikým do konfliktu. Manka si mezitím může lámat hlavu nad tím, jak je Hanka asertivní a řekne ostatním všechno pěkně od plic. Hanka s Mankou to buď můžou přestat řešit úplně, případně si můžou spolu sednout na kafe a vyměnit zkušenosti: jak občas zažehnat konflikt, který byl zpětnou optikou zbytečný, a jak naopak v pravou chvíli říct od podlahy, co je třeba, a vykolíkovat si hřiště.

A Ferda s Tondou si můžou poměřovat svaly, Tonda má určitě lepší na nohou a Ferda zase na zádech. Nebo někde. Kdyby se kluci dali dohromady, možná by z nich byla jedna veliká hora svalů. Není nakonec fajn, že to příroda tak pěkně rozdělila mezi dva lidi?

Nebo se prostě mějte rádi, napište si seznam všeho, co by podle někoho jiného bylo na vás samotných úplně super, a na těch nedostatcích třeba trochu pracujte, ale jen do té míry, do které jdou změnit. A jestli změnit nejdou nebo naopak jdou pouze za tu cenu, že budete potit krev a ztratíte tím půl života, tak se na ně prostě vykašlete. I přes okno s flíčkem je vidět a je to pořád moc pěkný okno.

Krásné dny – a složte si dnes za něco poklonu! Třeba já jsem moc hezky vypila kafe – a ten hrneček určitě taky umyju hezky. Až ho teda umyju. Mějte se pěkně!