BLOG,  ČLÁNKY

Menší rozsvěcení, větší radost

Nejen děti na to čekají: rozsvěcení „obecního“ stromu na náměstí! Nebo někde, kde je vidět. Tak například u nás ve městě má hlavní vánoční strom své tradiční místo před Městskou knihovnou a před ním stává betlém, kde se každý rok fotíme. Máme ještě jeden takový rituál – na stromu bývají velké koule, ve kterých vidíte svůj odraz, když se před ně postavíte, a to je taky perfektní foto. Ovšem… Slavnostní rozsvěcení jsme si letos nechali ujít, a přesto jsme si byli jistí, že tam nebudeme chybět. Zástupy lidí proudící k náměstí v neděli odpoledne nás v tom jen utvrdily.

Proto název dnešního článku. Letos jsem totiž zvolila jinou taktiku. Kolem každého města bývá pěkná soustava městysů a vesnic, zkrátka obcí, kde se taky konají různé akce: zpívání v místních menších kostelících, které se neotvírají tak často, různé menší trhy, zpívání u stromku nebo na návsi. Možná na vás zdejší budou koukat, kde se tam berete, ale určitě jen chvilku. Možná přemýšlejí, čí jste příbuzní nebo jestli jste se náhodou nepřistěhovali, než se prostě usmějou a otočí se jinam. Vesnické komunity se často navzájem znají, ale v tomto případě je to opravdu výhoda. A hned napíšu proč.

Na fotce vidíte krásný barokní kostelík svatého Jakuba z Cítolib. Takových kostelíků je po českých krajích spousta a uznejte – i když není sníh, nevypadá ten výjev jako vystřižený z nějaké pohádky? Už když jsme se blížili tmou ke kostelíku (ve skutečnosti totiž byla o dost větší tma, než jak se zdá z fotografie), rozsvícená světla a sbor dětských hlásků nás doslova naplnil očekáváním a slavnostní atmosférou – ovšem v komorním duchu!

Žádné davy, žádné strkanice, fronty na trdelníky a svařák, jen upřímné těšení na rozsvícení stromečku a focení dětí u menší vánoční instalace, kde se mohly posadit na sáňky a zapózovat rodičům a prarodičům. Další, co nás vítalo, byl živý betlém – vyjma Marie, Josefa a Ježíška, ti živí nebyli, ale i tak se mi málem povedlo Josefa několikrát pozdravit. Ježíšek (rozumějte: klasická panenka „plaváček“ v dupačkách v kolébce na seně) byl na svém místě a na jeho blaho dohlíželi dva oslíci, dvě kozy a jedna ovce, řádně obrostlá vlnou. Děti radostně poskakovaly kolem, takže jste si v té tmě museli koukat pod nohy, abyste je, chuděrky, nepřišlápli, ale naštěstí se vše obešlo bez karambolu.

U mílé paní jsme si koupili ručně vyráběné ozdoby v podobě hvězdiček a jednoho andělíčka na šňůrce. Dala nám dokonce množstevní slevu – a když jsem trvala na svém, že jí chci zaplatit celou částku, přidala mi zadarmo právě ještě toho andělíčka. No a teď ke zpívání v kostele.

Venkovské kostely mají své zvláštní kouzlo, jejich interiér není tak přeplněný dekoracemi, ale přesto vidíte nádhernou ukázku architektury i řezbářských a sochařských prací. Na psavce, jako jsem já, to tam dýchá příslibem nějakého tajemného příběhu. Poslední dobou si vzpomínám na romaneta Jakuba Arbese, když vidím výzdobu barokního kostela…

Před oltářem už byly seřazené děti ze základní a mateřské školy a zpívaly s varhany, potom i bez doprovodu, a viditelně si to užívaly. Rolničky, Vánoce, vánoce přicházejí… Malí zpěváčci radostně pokyvovali hlavami a všichni kolem se usmívali, fotili, poslouchali, ustupovali, aby nepřekáželi ve výhledu. Potkali jsme úplně nečekaně tři známé lidi, kteří tu měli buď vnoučata, nebo děti kamarádů. Sbor se potom přesunul ven před budovu školy, kde už čekal stromek. Ten se rozsvítil na druhý pokus, ale děti ochotně odříkaly „tři, dva, jedna“ ještě jednou.

Je úplně v pořádku, jestli dáváte přednost velkým náměstím se spoustou lidí, hlasitou hudbou, zářícím osvětlením, trdelníky, klobásami, svařáky, horkou čokoládou a mnoha stánky s vánočními dekoracemi a suvenýry. Proč ne? Konec konců takový trh se dá navštívit v mnoha městech, my si také někdy popojedeme do Prahy nebo do Německa. Jestli jste ale z města, a přesto máte chuť zažít takovou tu malou, vřelou lidskou radost, „nakazit“ se pocity sousedských vztahů, dejte šanci nějaké akci na venkově. Poděkují vám nervy, nohy i vaše peněženka.

Krásný adventní čas!