Kdo je teta Pečeleta

Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé… Tuhle píseň mám spojenou s dětstvím, televizními estrádami a melodiemi linoucími se z malého starého rádia potaženého hnědou kůží. V místě reproduktoru mělo dírky. Tenkrát jsem nesměla ujídat vanilkové rohlíčky, které mi chutnaly ze všeho nejvíc, a obdivovala jsem vosí hnízda, která taťka vyklepával ze žlutých plastových formiček, jež jsem zdědila a nyní je z nich vyklepávám já. A ujídám si vanilkové rohlíčky, jak se mi zachce! Ale i moji rodiče už dávno neskládají cukroví do jedenácti papírových krabic a vesele ujídají i před svátky.

Vánočku nám kdysi pekla většinou babička, přesněji řečeno jich napekla několik a navrch v různých velikostech a my jsme potom museli čekat, až vychladne, aby se nám cestou domů v autě nezdrcla během jízdy na ne tak docela rovných silnicích. Je tudíž jasné, že nám vánočku nepekla naše teta Pečeleta. Už tušíte, kdo je Pečeleta?

Dneska si vánočku peču sama, a protože starý babiččin recept – psaný na kusu papíru a uložený v šupleti ve starém kuchyňském stole – časem kamsi vysublimoval, používám recept od babičky mojí kamarádky. Výsledek je stejně výtečný, a přestože už není koho se zeptat, představuju si, že měly babičky stejný nebo minimálně podobný „předpis“. Protože babička říkávala zásadně předpis. Podle předpisu vždy vzorně uhňácám osm pramenů a potom pletu ze čtyř, pak ze tří a nakonec ze dvou a hodně mě to baví. Letos ale znám Ježíškovo tajemství a doufám, že mi možná přinese vánočkovou formu, starou, kameninovou! Věřím tedy, že jsem byla hodná a pod stromečkem ji skutečně najdu.

To bude teta Pečeleta koukat, co to mám za chytré udělátko! Ta dáma je něco jako Okibača. Znáte Okibaču? To je ten chalan, co zatáča ovečky v Beskydech. Podobně jako na Okoř je cesta jako žádná Zesta nebo tetřevi honzlovci, co vždycky prohrají, když tokají, nebo zajíček, co sedí ve svejance sám. Syndrom Okibača zkrátka dorazil i k nám domů, tudíž mi moje dcera letos, po tolika letech, sdělila, že v dětství pokaždé přemýšlela, proč se ta teta Pečeleta jmenuje tak divně…

Zahrajete si taky na tetu Pečeletu a upečete si vánočku, abyste měli něco pro kočku, nebo si skočíte do obchodu, aby si Pečeleta mohla dát nohy nahoru, pustit si pohádky, a kočce dáte místo vánočky normálně granule nebo konzervu?

Přeji vám pokojné svátky s vánočkou, bez ní, s cukrovím už napůl snědeným nebo pečlivě uschovaným někde v komoře a chráněným jako nejsvětější poklad, zkrátka takové, jaké je máte rádi.

Krásné Vánoce!