
Ve starým křesle…
Při jedné cestě linkovým autobusem jsem výjimečně vnímala hudbu v rádiu. Přesněji řečeno jsem začala vnímat, když začala hrát skladba, která nějak, něčím drnkla na strunku mých vzpomínek. Od té doby přemýšlím, jak těm pocitům dát slova. Asi jsem to právě vymyslela.

Předně musím vysvětlit, že jsem píseň Touha a pláč od kapely Jelen určitě měla znát, v cestě tomu ale stál můj častý pobyt v hudební bublině. A tak když pan řidič a člověk, který vybírá songy v rádiu, onu tuhou bublinu propíchli a skrz vzniklý otvor procpali Jelena, okamžitě po dohrání jsem vytáhla sluchátka a mobil (do té chvíle jsem seděla a ani nedutala) a zadala do vyhledávače na YouTube heslo „ve starým křesle“. Vyjela na mě píseň, kterou jsem si pak pouštěla, dokud jsme se nepřiblížili k mé cílové zastávce. A jak se to stalo…
Kromě samotné krásné kompozice zmíněného songu (vokály v pozadí vás přímo přenášejí v čase!!), nostalgického textu i melodie mě dostalo právě to starý křeslo. Co je to za kouzlo, které tahle věc má, a jaké je první místo, kde si představíte svou babičku při šťastné vzpomínce? Asi tušíte, že u mě je to křeslo a že je starý. A že v něm už nesedá.
Moje dvě babičky bydlely každá v jiném městě a každá v jiném bytě. Každá měla svoje vlastní křeslo, ale ty dva kusy nábytku měly přece jen cosi společného – určitě byly staré, čalouněné a měly dřevěné opěrky pro ruce. Barvu čalounění už jsem zapomněla, ale babička Zdena měla potah křesla určitě strakatý.
Když jsem byla menší, babička Jarmila pobíhala po bytě jako čamrda a tu blýskala Ironem stolek s černou skleněnou deskou, tu stála u plotny. S přibývajími léty ale udeřilo revma, a tak se babička realizovala v pletení. Když zrovna nespala v ložnici, což v případě naší návštěvy rozhodně nedělala, seděla v tom křesle zkrátka pokaždé, když jsme zavítali do jejich malého uklizeného bytečku. Děda měl taky svoje křeslo, ale ten se po bytě přemisťoval zkrátka dle potřeby. Babička měla vedle křesla odkládací stolek, na něm většinou stál černý čaj ve sklenici s plastovým ouškem (tyhle měl tehdy doma skoro každý) a se lžičkou s dřevěnou rukojetí. A hlavně vedle křesla nesměla chybět taška s klubky a jehlicemi. Přímo naproti křeslu stála na opačném konci malého obýváku televize. Z toho křesla moje babička Jarmila vládla svému malému světu.
Babička Zdena pobíhala po bytě do poslední chvíle, co to šlo, ale překvapí někoho, že její hlavní panovnické křeslo stálo taky naproti televizi? Na něm vznikaly dlouhé zástupy pletených ponožek a háčkovaných deček ve všech možných barvách, ale taky z toho křesla babička hlasitě spílala soutěžícím na obrazovce, když neřekli správné písmeno (takže ano, šlo o AZ kvíz a Kolotoč). Jejda, co ta se s nimi nazlobila! Babičce Zdeně jsem na jídelní stůl vedle křesla nosila kafe, turka. Nechala si v něm pokaždé lžičku a tou se pak při pití píchala do tváře. S touhle babičkou jsem směla být o osm let déle. Tehdy mi to připadalo jako věčnost, dnes se mi to zdá jako okamžik… Je dobré si připomínat, že jakkoli naše paměť časem všechno zhustí do malé krabičky, ve skutečnosti jsme prožili spoustu dní, jeden po druhém. Když vynásobíte počet let číslem 365, vyjde vám něco, co lze jen stěží vtěsnat do krabičky od sirek.
Ta křesla už tam dávno nejsou a působila tak hrozně prázdně, když jste tam jednoho dne už nebyly. V bytech mých babiček bydlí někdo jiný. Když ale z rádia začal hrát jelen, zase jste tam seděly – a vždycky budete.
Ve starým křesle, kde dávno nesedáš…

