Když nemáš čarodějnické zrcátko…


0
Categories : BLOG

„Šla jsem do pokoje pro svoje zrcátko. Je starodávné a vykládané perletí a já na ně teď nakreslila trojúhelník. Stačí při tom intenzivně pomyslet na Fínu, a bude-li se mnou chtít mluvit, objeví se.“

Čarodějky malostranské, s. 72

Když nemáš čarodějnické zrcátko, musíš použít mobil. Nebo email. Co je čarodějnické zrcátko? Alternativa mobilu, ke které nepotřebuješ nabíječku, nemusíš řešit tarify ani operátora, obejdeš se i bez dobíjení kreditu a placení paušálu. Navíc funguje vždy zaručeně jako videohovor. O čem je řeč? Samozřejmě o komunikačním prostředku Čarodějek malostranských.

Ráda bych se na chvíli vrátila do dob, kdy jsem ještě o čarodějnickém zrcátku neměla ani potuchy, a co víc, neměla jsem ani telefon – a to ani pevnou linku – a s kamarádkou jsme snily o krabici od doutníků, natažené mezi okny dvou domů. Za těmi okny bychom bydlely my dvě a v té krabici bychom si posílaly vzkazy, jako to dělaly holky v Dětech z Bullerbynu. Tehdá bychom ovšem musely natáhnout špagát přes několik ulic a jednu hlavní silnici, a tak jsme si své nenaplněné tužby kompenzovaly telefonováním z budky. Tedy já jsem chodila do budky, protože kamarádka tu zázračnou věc jménem telefon – tehdy ještě s poctivým bakelitovým sluchátkem, co se vám po chvíli potilo v ruce, a s číselníkem, ve kterém se vám občas zasekl prst – totiž doma měla.

Tenkrát se volalo za korunu. Vyrazili jste do budky, hodili jste do automatu minci a potom jste viseli na drátě, dokud se do telefonní budky nezačal dobývat někdo další.

Když mi bylo asi dvanáct, zázračná věc jménem pevná linka si našla cestu i k nám domů. Potom jsme s kamarádkou visely na drátě každá z pohodlí domova, četly jsme si po telefonu časopisy, dělaly různé testy typu „co uděláš, když na tebe zazvoní nečekaná návštěva – a) předstíráš, že nejsi doma, b) pozveš je dál, i když máš na sobě pyžamo, c) hodíš jim na hlavu špagety. Mluvily jsme o nesmyslech, pokud nám na to stačila kroucená telefonní šňůra, ležely jsme přitom na koberci, a především jsme si užívaly to, že spolu můžeme mluvit, aniž bychom vytáhly paty z bytu. Něco na té vzdálené komunikaci prostě je.

V mých devatenácti letech přinesl táta domů obrovský černý telefon, připomínající seseknutou cihlu, z nějž trčela černá anténa. Prý mobil. Zařekla jsem se, že takový krám si nikdy nepořídím. Odolávala jsem ještě pár let, a pak už všem v autobuse, kterým jsem dojížděla do Ústí na pedák, cinkaly esemesky. Píp-píp, píp-píp, a malé přístroje, ještě bez foťáku a s tlačítky, ovládly svět.

Podobně dlouho jsem odolávala chytrému telefonu. V poslední době už se občas poplácám po rameni, protože se najdou už i chvíle, kdy chytrý telefon není chytřejší než já.

… jediná čarodějka, která je v mém zrcátku, je lípa za oknem.

Dívám se teď z okna, kde se už barví listí na lípě. Barví se takhle každý rok, ze zelené do zlaté, pak do narůžověle oranžové, až nakonec listy zhnědnou a opadají, bez ohledu na to, jestli si posíláte vzkazy v krabici na doutníky nebo přes aplikaci ve smartphonu. A nikomu nic nevysvětlují.

A čarodějky se dál svolávají svými zrcátky, v Nerudovce, na Vyšehradě, na Vinohradech… Volají si, když mají starosti, nebo naopak radosti, jen tak z dlouhé chvíle… A nikomu nic nevysvětlují.

Nechť jsou ve vašem čarodějnickém zrcátku samé přívětivé tváře!