Tři cesty na věčnost


0
Categories : BLOG

Nedávná návštěva Brna po sobě zanechala hlubokou stopu. Zčásti dílem náhody se stalo, že jsem během jediného dne potkala trojí způsob, jakým se lidé odebírali na věčnost… Cítím povinnost složit všem třem poklonu a vyjádřit obdiv nad lidským počínáním.

Kapucínskou kryptu najdete v Brně kousíček od Hlavního nádraží, stačí chvilku šlapat ulicí do kopce. Do objektu se vchází úzkou uličkou, chcete-li chodbou, a náš dojem byl při příchodu umocněn šedou vránou, krákající na nedaleké střeše. Bylo to tak příznačné, že nás v první chvíli napadlo, zda tam vraní krákání někdo nepouští z reproduktoru pro dokreslení atmosféry. Vrána, tato společnice zemřelých, byla pravá. Stala se tak nezvaným průvodcem do poměrně stísněných prostor Kapucínské hrobky. Není to veselé téma, ale řeč je o věčnosti, a ta má v sobě přídech čehosi nedotknutelného. A existuje vůbec něco jako věčnost? Protože vše je poznamenáno pomíjivostí a zub času neúnavně hlodá a ukusuje.

Ve sklepení krypty najdete přirozenou cestou mumifikované ostatky jak vážených občanů, kteří projevili přání spočinout tímto způsobem po boku bratrů kapucínů, tak samotné kapucíny. A také barona Trencka, bouřliváka, který se na sklonku života obrátil k Bohu. Na místě jejich posledního odpočinku nenajdete svíce, květiny, ani milodary. Toto místo má v sobě druh posvátnosti, který je dozajista zcela výjimečný. Netvrdím, že na člověka při pohledu na dávno zesnulé nepadá tíseň, o to víc si však uvědomujeme pomíjivost okamžiku i samotného lidského života.

Naše další cesta vedla do pavilonu Anthropos, kde jsme měli možnost vidět dvojí rekonstrukci trojhrobu z Dolních Věstonic, dochovaného z dob paleolitu. Jedna rekonstrukce je součástí stálé expozice, druhá i s moderní projekcí patřila k aktuální výstavě Nejstarší šperky a ozdoby těla. Stáří tohoto nálezu je mezi dvaceti a třiceti tisíci lety. Po několika expertízách je nakonec zřejmě jasné, že se jedná o kostry tří mužů. Jejich hlavy mířily k severu a jejich hrobová výbava se skládala ze schránek měkkýšů, provrtaných vlčích a liščích zubů, přívěsků z mamutoviny a kostěných jehel a štípané industrie. Jejich lebky byly obarveny okrem, muž vlevo má pánev proraženou dřevěnou tyčí a ruce má natažené směrem k pánvi prostředního muže. Ten byl neobvykle drobné postavy, má okrem obarvenou i pánevní oblast a „drží se za ruku“ s mužem úplně vpravo, který byl jediný uložen na břicho.

Rekonstrukce podoby šamana v rámci výstavy
Nejstarší šperky a ozdoby těla v brněnském Anthroposu

Způsob jejich uložení a zabarvení okrem byl odborníky vysvětlován různě, navíc prostřední z mužů byl původně považován za ženu, tudíž jedna z hypotéz zněla, že se jednalo o nevydařený porod, po kterém byl snad usmrcen šaman a snad partner rodičky, ovšem tento výklad padá spolu s objevem, že i prostřední tělo patřilo muži.

Jejich životní příběh i poslední chvilky ve světě živých tudíž zůstanou zřejmě záhadou a vzali si to tajemství… inu, do hrobu.

A mlhou nejasností jsou opředeny i poslední chvíle třetího, o kom chci dnes psát – takzvaného chlapeckého faraona Tutanchamona. Jeho skvostná hrobka čekala na své odhalení přes tři tisíce let. Tutanchamon měl být zapomenut a svými nástupci smazán z historie, avšak muž jménem Howard Carter si na začátku dvacátého století nedal pokoj, dokud hrobku faraona v Údolí králů nenašel. Jeho pátrání už mělo na kahánku, jelikož jeho mecenáši, lordu Carnarvonovi, pomalu docházela trpělivost. V roce 1922 dal Carterovi poslední šanci. A tehdy, v listopadu onoho roku, se na odhodlaného badatele usmálo štěstí. Jeden z jeho dělníků našel první stupeň z toho, co se později ukázalo být schodištěm do podzemní kobky, jejíž rekonstrukce nám na brněnském výstavišti vzala dech.

Slavná Tutanchamonova zlatá maska.

Zhruba 3500 předmětů nesmírné umělecké hodnoty doprovázelo faraona na jeho poslední cestě. Výbava předsíně, samotné pohřební komory a přilehlé pokladnice, sochy a sošky bohů a bohyň, čtyři impozantní pozlacené schrány, v nichž se nacházel samotný několikavrstevný sarkofág a jedenáct kilogramů vážící, ikonická posmrtná maska; šperky a pektorály, sošky vešebtů v podobě mumií, kteří měli zastat roli služebníků na onom světě, nábytek, zbraně i válečný vůz, nádoby na vonné masti. Z té nádhery a z tolika ukázek staroegyptského uměleckého řemesla člověku skutečně přechází zrak, a oproti bratrům kapucínům je to tak převelice odlišná ukázka cesty k Bohu, v případě lidu starověkého Egypta dokonce k mnoha bohům, že vás to donutí se zastavit a zamyslet se, co všechno jsou lidé ochotni na této cestě podniknout: uložit své kosti na holou zem… či obklopit je zlatem a drahokamy.

Doufám, že na své cestě dospěli k cíli. Děkuji, pokud jste mé postřehy k tomu, co jsem viděla během jediného dne, dočetli až sem.