A jak mi to píše?!

Asi by se také slušelo prozradit, jak jsem na tom v současné době se psaním. Inu, polovina září za námi a já pilně spisuji. Dostávala jsem dotazy, zdali Čarodějky malostranské budou pokračovat. Ó ne. Čarodějky jsou trilogie, a když je jednou něco trilogie, tak to má tři části a hotovka! Takže co dál?

Už delší dobu mám rozpracovaný příběh o jedné slečně, co nevládne kouzly všedními, ale co má velké umělecké nadání, ale jinak ji v životě čeká velká změna. V prababiččině šupleti najde… Ale ne, počkejte si, až to sepíšu a někde vydám. Prozradím už jen tolik, že s touto hrdinkou budeme trochu cestovat.

Od června ke mně navíc přichází další příběh, který bude pro dospěláky, a ten mi už pěkně bobtná pod rukama. Skládá se z několika dějových linií a bude hodně o vztazích mezi lidmi a také o těch, kdo tak úplně nezapadnou mezi většinu. Kolikrát jsem si už položila otázku, odkud se vlastně berou příběhy. Našeptává nám je nějaká Múza, nebo je to čistě naše imaginace? Pak ovšem třikrát sláva imaginaci, protože mi podsouvá zajímavá zjištění. To se takhle při psaní vlastního románu najednou dozvíte, že je někdo něčí příbuzný a podobně. Kreativní proces je neskutečné dobrodružství.

A v létě si vám takhle jedu lodí, tou lodí výletní, jak zpíval už Banjo Band Ivana Mládka, akorát se nejmenuju Láďa. A než ta loď odrazí od mola, tak najednou do té lodi hupsne bosá paní v námořnickém oděvu a začne smotávat námořnické lano, já se kouknu kousíček za ni, kde se rýsuje jistý poloostrov, a šup, věřte nevěřte, přímo z těch mořských vln na mě vyskočí příběh.

A tak se to u mě teď má. Jediný nešvar, který se mi nedaří odbourat, je to moje noční psaní. Jsem totiž zvláštním křížencem sůvy a jestřába, takže v noci brejlím do monitoru a ráno už zase kroužím kolem.