Stromovka – les, louka, rybník, běžecká dráha a psí ráj v jednom

Když je vedro, že by vám to vysklilo okna a roztavilo sluneční brejle, můžete se uchýlit do stínu jejích stromů… Královská obora neboli Stromovka je tu už – věřte nebo ne – několik set let a je spojena se jmény králů – mimo jiné Jana Lucemburského, Vladislava Jagellonského nebo třeba Rudolfa II., za jehož vlády zde byla vyhloubena slavná Rudolfova štola. A jestli Stromovku znáte jak svý boty, máte ji prochozenou křížem krážem, váš pes tam má zmapované trasy a minule si tam nechal oblíbený aportovací klacek a vy jste tam strávili dětství, pubertu i dospělost a jednoho dne tam strávíte i svoje stáří, pak tenhle článek nejspíš zavřete křížkem a pokračujte v započatém duchu návštěv tohoto úžasného místa. Ovšem jestli tomu tak není, pak prosím čtěte…

V první řadě – jak se tam dostanete: stačí se dopravit do tramvajové stanice Výstaviště, kde minete jen o pár kroků prostranství před Průmyslovým palácem a projdete kolem Planetária, a možná už uvidíte odpočívající tramvaje. Nabírají totiž na kraji Stromovky, uprostřed zeleně, nový dech, než zase různě po Praze naberou kvanta cestujících. (Stanice Výstaviště jsou ovšem dvě. Když vydržíte a nehupsnete ven hned na té první, doveze vás tramvaj právě přímo k Planetáriu a vyplivne vás až tam. Já se ale přiznám, že většinou vyskočím ve chvíli, kdy zblýsknu secesní oblouky Průmyslového paláce.) Pak se vydáte buď po kočičích hlavách (za sebe nedoporučuji), nebo po vedlejší, takřka lesní stezce – to už doporučuji více. Po těch kočičích hlavách se můžete vrátit zpátky, jestli vás na nich nebudou bolet nohy.

A co vás tedy čeká: tak v první řadě se zaradujte, že tam můžete jen tak vkročit, protože vždycky tomu tak nebylo a park jménem Královská obora byl veřejnosti otevřen až v roce 1804. V 19. století prodělal mnoho změn, až dospěl k dnešní podobě, kde si můžete připadat chvíli jako v lese, chvíli jako u rybníka a potom zase jako na louce – trávníky jsou volně přístupné a navíc je vám k dispozici opravdu mnoho laviček, ve stínu i na slunci (při své poslední návštěvě Stromovky jsem v šílených srpnových parnech zcela sobecky pádila pokaždé k první lavičce v chládku, o kterou jsem zavadila očima). Taky můžete vidět vodotrysky, v tu správnou dobu i růžové a žluté lekníny, stromy domácí i exotické, určitě nepřeslechnete upovídané kachny, nepřehlédnete šťastné venčící se psy, a pokud máte malé ratolesti, můžete je nechat vydovádět buďto na hřišti (u něj je občerstvení!), nebo na spoustě kamenů, na které si mohou pohodlně vylézt – a vy s nimi, jestli si troufáte.

Když člověk pořádně zapátrá a najde malé dřevěné molo zakončené z obou stran dřevěnými kachními hlavami, může hledat ještě chvíli a objevit zdroj vody k ochlazení – stačí dobrat se toho správného kamene a zmáčknout kovový čudlík. Lenošit se tu dá na dece, na kamenitém břehu rybníka, kde vedle vás budou možná pospávat kačeny a kačeři. Po několika můstcích můžete přejít zdejší potoky a – opět v tu správnou dobu – můžete obdivovat zdejší udržované květinové záhony. Stromovka je také rájem pro fotografy, a jestli chcete ulovit snímek krásného přírodního zákoutí, naleštěte objektiv a vyrazte.

Já tu potkala i policejní hlídku na koních.

Na vyvýšenině nad jihozápadním okrajem parku, kde už Stromovka trochu připomíná les, si nelze nevšimnout tyčící se světle okrové stavby, kterou zde koncem 15. století nechal vybudovat král Vladislav Jagellonský v duchu pozdní gotiky. Rudolf II. si tento lovecký hrádek nechal přestavět na vyhlídkový renesanční letohrádek. Koncem 18. století jej jako letní sídlo využíval nejvyšší lovčí království českého, hrabě Černín, a v 19. století, když byla obora zpřístupněna veřejnosti, došlo ještě k úpravám v duchu tudorovské novogotiky, o což se zasloužil nejvyšší purkrabí Chotek. A tak na nás tato romantická stavbička shlíží i v 21. století, kdy slouží jako studovna a sklad Knihovny Národního muzea. Znáte černobílý český film Fantom Morrisvillu s Waldemarem Matuškou, Oldřichem Novým a Květou Fialovou? Některé scény byly točeny právě zde a není divu, pro příběh ze staré dobré Anglie je tak trochu tudorovsky vyhlížející letohrádek jako stvořený.

V neposlední řadě tam budete mít klid i na čtení nebo i na psaní deníku; já jsem se stala svědkem i společného předčítání zřejmě nově zakoupené knihy. No dobře, slečny, které tu knihu společně četly, nadšením zrovna nesršely, protože se z jejich směru na břehu rybníka ozývalo cosi jako „co jsem si to koupila“ a „já tu knížku snad utopím“, a tak doufám, že se nad knihou nakonec slitovaly a dneska už neplave hřbetem nahoru mezi kachnami a lekníny.

Co jsme v srpnovém horku uvítali opravdu hodně, bylo občerstvení, konkrétně krásně vychlazená malinovka. Pomyslný klobouk jsem smekla také před běžci, kteří se nezalekli vysokých letních teplot a ve stinné aleji sbírali do chodidel další kilometry…

Ve Stromovce najdete přes dvě stovky druhů dřevin, jukněte na praha-priroda.cz – konkrétně sem https://www.praha-priroda.cz/parky-a-zahrady/kralovska-obora-stromovka/vyznamne-dreviny/. Pro lepší představu: jenom v případě dubu zde natrefíte na dub bílý, dvoubarevný, uherský, velkoplodý, bažinný, zimní, letní, červený, sametový….

Jestli tedy chcete zažít v Praze něco jiného než tlačící se davy, zkuste Stromovku. Je zajímavé sledovat, jak se v průběhu roku mění.

Přeju krásný den a nějaký ten stín v pozdně letních parnech – třeba pod korunou stromu.