Začínám citátem Alexandera Solženicyna, ale hodně důležitá je ta část, která následuje po slově „pokud“:
„Chyba je skvělý učitel, pokud je člověk natolik upřímný, aby si ji přiznal a poučil se z ní.“
Možná jste už jako děti něco pokazili a důsledkem bylo, že vás k tomu pak dlouho nepustili. Možná se tato situace opakovala i v dospělosti. Taková zkušenost může nabourat naši sebedůvěru natolik, že příště se strachem vycouváme ze všeho, co se nám nepovedlo, co jsme hned napoprvé nezvládli na sto procent a v čem jsme selhali. Přitom ale…
„Neúspěch bychom tedy neměli vnímat jako konec, ale spíš jako nedílnou součást tvůrčího procesu, nevyhnutelného předchůdce úspěchu.“ Tak praví Ryder Carroll, autor knihy Metoda Bullet Journal. A také autor samotné metody bullet journal. Ve své knize vzpomíná také Jamese Dysona, vynálezce vysavače Dyson, který musel otestovat přes pět tisíc prototypů, než dosáhl výsledku, s nímž mohl být spokojen.
Tímto nechci říct, že byste museli něco převratného vynálezt nebo že byste měli pětitisíckrát za sebou zkoušet parkování pozpátku, až by se za vámi utvořila kilometrová fronta a nakonec byste vyfasovali pokutu za zdržování dopravy. Chci jen naznačit, že tlak na rychlost, perfekcionismus a okamžité dechberoucí výsledky někdy vede k tomu, že unáhleně vzdáme i věc, ve které jsme měli šanci na úspěch. Přičemž za úspěch si dosaďte cokoli. Nesmíme ale vynechat tu zmíněnou část, ve které se máme z předchozí chyby poučit. Dám takový malý příklad…
Kdysi jsem žehličkou spálila maminčinu oblíbenou sukni. Asi nemusím dalekosáhle rozebírat, že pochvalu jsem si za to nevysloužila. Na druhou stranu to byl ale úplně nevinný omyl, na konci kterého byla úplně zničená sukně. Věděla jsem moc dobře, že sukně je z umělého materiálu a že se musí žehlit na úplně nejnižší teplotu. Jsem pravák, jenže to kolečko na žehličce, kterým se nastavovala teplota, jsem otočila levou rukou… A přesně opačně, úplně na doraz, jenže… Bohužel na druhou stranu. Kontrolní světýlko na žehličce zhaslo, oukéj, jdeme na to! Jenom připomínám, že mi tenkrát bylo patnáct let a cítila jsem se silná v kramflecích jak budoucí královna své vlastní, zatím neexistující domácnosti. Sebejistou rukou královny, která v těch patnácti už žehlila mockrát, jsem přiložila na maximum nažhavený kov na ubohou bílou umělou látku. Ozvalo se zasyčení, které donutilo mou královskou ruku okamžitě žehličku zvednout do vzduchu… A za žehličkou nahoru se táhla roztavená vlákna jako právě rozkrojený smažený sýr. Nádhera. V látce samozřejmě zůstala díra, na žehličce zůstaly roztavené kusy látky, já dostala céres a sukně byla zničená. Ačkoli jsem věděla přesně, jak se to stalo, přesto se nade mnou od té doby vznášel obláček nedůvěry a v rodině jsem získala cejch té, které je lepší žehličku nesvěřovat, protože přijdete o své oblíbené oblečení. Netřeba dodávat, že mě k tomu pěkně dlouhou dobu nepustili. (Stejně jsem žehlila na tajňačku, cha!!) Ve finále jsem pak v životě žehlila samozřejmě mockrát, už jsem tenhle zážitek nikdy nezduplikovala a k žehlení si nejraději pouštím Bedřicha Smetanu (opravdu). Nebo audioknihu.
Určitě máte mé pochopení, jestli se rozhodnete příště už nejít k zubaři, který vám omylem vytrhl zdravý zub. Na druhou stranu – když jednou připálíte guláš nebo upečete betonovou bábovku, což se doopravdy může stát naprosto každému (protože i mistr tesař se někdy utne), určitě to neznamená, že byste měli přestat vařit a péct. Důležité je nezačít házet vinu na okolí (vy jste na mě mluvili, sousedovic dítě nahoře dupe a mě to úplně rozhodilo), ale přijmout zodpovědnost i u takhle malých věcí, protože na malých věcech se učíme, vrátit se o několik kroků zpět, položit si otázku, jak se tohle stalo, a příště si na to už dát lepší pozor. Hlídat si své chvilky nepozornosti, poznat svoje slabiny, soustředit se na to, co je příště potřeba vylepšit – to je cesta ven ze slepé uličky jménem „minule se mi to nepovedlo“.
A teď jeden příklad zcela klasický – a také strašák mnoha lidí… Cizí řeči. Při učení cizích jazyků člověk nespočetněkrát žblemcne úplný nesmysl a možná za to sklidí i posměch nebo minimálně povytažené obočí. Zaujal mě jeden z příspěvků instagramové komunity „the language nerds“, který pravil něco v tom smyslu, že se rodilí mluvčí nemají pošklebovat někomu, kdo používá nedokonale druhý (tedy cizí) jazyk, protože ten člověk ovládá zase svou mateřštinu, ve které by milého rodilého mluvčího strčil do kapsy. Myslím, že tento postoj je dobrý výchozí bod a ukazatel, jak bychom měli přistupovat i sami k sobě. Kolikrát jste nad sebou zlomili hůl a prohlásili o sobě, že vám to prostě nejde a nikdy nepůjde, že jste úplně marní, že se to nikdy nenaučíte? Nemáte po ruce někoho, kdo si pamatuje, jak jste mluvili jako malé děti? Tak třeba já říkala „po-otičky“ místo ponožtičky a „kačečíček“ místo kapesníček. Zeptejte se mě dneska, jak se jmenuje ta věc, co se natahuje na nohy. Vysmahnu slovo ponožky, jak když bičem mrská. Přesně takhle můžete časem vysmahnout i slovo v cizí řeči, na které si dneska možná lámete jazyk. A můžete se tomu zasmát, ale neposmívejte se sami sobě. Smích a posmívání totiž není totéž… A jestli to neděláte druhým, nedělejte to ani sobě.
Nejlepší je najít si zpětnou vazbu – to znamená něco nebo někoho, kdo nás (bez posměšků) opraví, když děláme nebo říkáme něco špatně. A ještě jedna velmi důležitá věc: nebát se zeptat. Mnohokrát si člověk neví rady, ale má strach někoho oslovit, aby „nevypadal jako blbec“. Tak samozřejmě i tato možnost je ve hře – ale někdy je lepší vypadat půl minuty jako blbec a najít řešení problému (i kdyby ten, kdo vám to řešení dá, předkládal vše jako samozřejmost a tvářil se, jak jste pitomí, že to přece, no světe div se, nevíte??!), než se v tom plácat.
Půjčím si ještě na chvíli myšlenku pedagožky Marie Montessori: Chyba je sice kamarád, ale neznamená to, že bychom měli donekonečna tápat, odkázáni sami na sebe. Jinými slovy: není potřeba mlátit se ode zdi ke zdi a metodou pokus x omyl zabít mnoho hodin drahocenného času, když existuje někdo, kdo nás může moudře a trpělivě navést na správnou cestu. Většinou totiž nevynalézáme tyčový vysavač jako pan Dyson, a tak naštěstí nepotřebujeme pět tisíc pokusů, neboť to, co se chceme naučit, již vynalezeno bylo. Uf, to je úleva, co?
Když mi bylo čtrnáct, koupila mi mamka kytaru, po které jsem moc a moc toužila. Ještě ten den jsem se posadila na gauč v obýváku a mačkala struny podle akordů, až jsem měla bříška prstů levé ruky úplně červená, drnkala jsem určitě příšerně a rodinná známá, která přišla toho dne na návštěvu a slyšela mě, pravila po dalších dvou měsících, když mě slyšela znova: „Tak ty nakonec doopravdy hraješ? Já když jsem tě slyšela, tak jsem si říkala: Propánajána, ta holka se to snad nemůže nikdy naučit.“ Musím ale dodat, že moje odhodlání bylo tak velké, že by mě v té chvíli neodradily žádné řeči.
A totéž si dovoluji poradit i vám: hýčkejte si své nadšení, ať už se pouštíte do čehokoli, postupujte pomaličku, oslavte každý dílčí (tedy i hodně malý) úspěch, i kdyby se vám ostatní smáli. A až příště uvidíte malé dítě, jak se vrávoravě potácí po dětském hřišti a každou chvilku žuchne na plenkou vypolstrovanou zadnici, všimněte si, že hned zase vstane a pokračuje dál. Nikdo mu ještě totiž nenakukal, že „když ho teda vidí, že si myslí, že tenhle potácivý prďola se nikdy chodit nenaučí.“
Tudíž: učenej z nebe nespad a vy si dejte šanci. Ne, pardon. Dejte si mnoho šancí v řadě a svoje chyby pečlivě revidujte a přemýšlejte, jak se jim příště vyhnout. I nejkrásnější modelka kráčející na vysokých podpatcích po přehlídkovém molu byla totiž kdysi malý potácivý prďola, který padal na plenkami vypolstrovanou zadnici.
Krásný den a buďte sami k sobě laskaví a plní pochopení.
