Teorie relativity aneb e = mc na tolikátou, kolikrát tě to baví. Nebo jak moc spěcháš

Ano, tak trochu jsem si pohrála se vzorcem pana Einsteina, který patří k nejslavnějším rovnicím všech dob. Nechci ale vypočítávat energii tím, že budu násobit hmotnost těles rychlostí světla umocněnou na druhou. Chci se tu dnes zastavit s krátkou glosou o relativním vnímání času, protože, jak praví Ryder Carroll ve své knize, čím jsme starší, tím méně jsme citliví na plynutí času. (R. Carroll, Metoda Bullet Journal, s. 175). A co vy, jak to vidíte? Letí to, letí, co? Čím dál rychleji. Čímpak to asi je?

Taky jste se těšili na Štědrý den? Tenkrát, když ještě ta zářící očka, hltající vánoční stromeček, patřila vám a když jste to byli vy, pro koho se doma mohli přetrhnout, aby vás Ježíšek s nadílkou nevynechal? Hmmm. Nekonečný čekání, že jo? Když jsem byla malá, slavívala jsem narozeniny s vědomím, že následuje naprosto nekonečné čekání na Ježíška. Přátelé, to byla doba. Měla jsem neuvěřitelně mnoho času na to, abych s kamarádkou zkonzultovala, jakým nejlepším způsobem lze do toaletního mýdla pro maminku pomocí pletací jehlice vyrýt co nejkrásnější obrázek. Pak tajně vyštrachat kus voskovaného papíru, do kterého jsme kdysi opakovaně balili dárky a který se pak zase schoval do skříně (budete se možná divit, ale přežil tenkrát i rozbalování a opakované použití). Potají zabalit, zahrabat do bedny s hračkami. Prošmejdit komory a skříně, jestli nenajdu schované vánoční dárky (souběžně s tím jsem stihla i věřit na Ježíška). Dny se šinuly nesnesitelně rozvláčně. Pomáhala jsem neohrabanou dětskou ručkou válet a vykrajovat těsto na cukroví, čekala na sníh.

Přichází rozuzlení. Až ve velmi rozvinuté dospělosti jsem si na tohle stihla vzpomenout a uvědomit si, že od mých narozenin do Štědrého dne uběhne zhruba jeden týden.

Dneska jsem to já, kdo se může přetrhnout, aby cukroví, dárky a stromeček byly včas. Moje narozeniny mi začaly téměř splývat s Ježíškem. Přestala jsem vnímat kouzelné maličkosti a začala v duchu balit dny do týdnů a týdny do měsíců. Když mi nedávno moje maminka řekla: „No vidíš, a je konec prázdnin,“ podívala jsem se na kalendář. Bylo 14. srpna. Jsem si naprosto jistá, že kdyby mně i mámě bylo osm, bude nám v polovině srpna připadat začátek září jako rozmazaný obzor kdesi v nedohlednu, kam ze širokého moře prázdnin jen tak nedoplujeme.

Jenže už nám není osm.

A ještě za jiných podmínek se čas smršťuje a zase naopak rozpíná, jak se mu zlíbí. Přesněji řečeno se zhušťuje či naopak naředí podle toho, jak moc pospícháme.

Nedávno jsem byla někde dřív, než jsem tam být měla, a to přibližně o dvacet minut. Řekla jsem si, že to je chvilka a že budu prostě jen tak brouzdat kolem. Mám obšírně popisovat, že se těch dvacet minut bezcílného šourání ulicemi rozplizlo a expandovalo do dimenzí nekonečna, nebo si to umíte živě představit i sami?

Přísahám, že nevím, jak tohle funguje, a Einstein už mi to nepoví (navíc pochybuju, že zrovna se mnou by se o tom bavil). Jisté je jedno. Když pospíchám, čas letí jak kometa a já za ním bezmocně vlaju jak světelný ocas, co je neustále pozadu za řítícím se kosmickým tělesem. Běda jak ten autobus jede už za pět minut. Než si u dveří zapnu pásky u sandálů, pět minut je v tahu jak nic!!

Nedávno jsem potřebovala rychle odejít z bytu. Jenže já když potřebuji odejít, musím si nasadit brejle. Jenže když odcházím, velmi často se ještě stavím v koupelně a u toaletního stolku s líčením a cestou si někde sundám brejle. Občas jsem duchapřítomná a odložím je tam, kde je taky hned najdu. Jenže ne vždy je duch přítomen. Tudíž jsem lítala po bytě a hledala ty brejle. Vím určitě, že kapesní hodinky tikaly pořád stejně, když jsem se poflakovala ulicemi a čekala, až uplyne šmarjá pět minut. A tikaly stejně rychle, když jsem lítala po bytě jak raketa a brejle nikde a deset minut bylo jako třicet vteřin.

Co dodat… Čas na hodinkách nerovná se času v naší hlavě. Rovnici na to nemám, přátelé drazí, ale za tím tvrzením si stojím.

Krásný den – a ta duha (viz obrázek níže) trvala, světe div se, jen okamžik.