Návrat do školní jídelny

„Je to maso kůžatý?“ ptávala se mě kdysi kamarádka. Jelikož většinou kůžatý bylo (přeloženo do češtiny: byly v něm flaksy, přesněji řečeno šlachy a blány), obvykle jsem z toho vytěžila dvojitou porci masa. A také dvojnásobnou dávku šlach a blan. Vydejte se se mnou na báječnou cestu zpět do akusticky náročného prostoru (tím chci říct, že tam je řev) plného stolků, židlí a plastových táců! A vezmeme to zgruntu, takže až do dob, kdy malé papírové lístečky secvaknuté kancelářskou sponkou fungovaly jako propustka do kulinářského ráje (nebo pekla) našeho dětství. Už se usmívate? Tak věřím, že vás úsměv nepřejde, nebo taky jo.

Když před někým vyslovíte to zaklínadlo „školní jidelna“, vybudíte tím v lidech celou řadu reakcí: UHO, zemlbába, „tam jsem nechodil“, dokonce i nějaké to „docela mi to tak chutnalo“ můžete sklidit. Jenže ono je to docela levné, bez práce – a taky bez špinavého nádobí. Tedy pro vás – ale co ruce nemyjí, srdce nebolí, že áno… Můj vztah k jídelně prošel vývojem, jak to ostatně v životě bývá s většinou věcí.

Chodila jsem do jídelny od první třídy a matně si vybavuju, že nás, prvňáky, buď pouštěli dopředu, nebo jsme tam chodili v příhodnou dobu. Poznala jsem tam mňamku z koblihového těsta (dnes nejčastěji zvanou „krucánek“, ale tehdy to byly spíš takové podlouhlé paličky) a s kamarádkou jsme byly jedny z mála, kdo si chodil přidávat boršč. A taky koprovku. Jelikož se mnoho spolužáků nad těmito jídly ošklíbalo, paní kuchařky nám přeochotně dávaly nášup.

Na prvním stupni (který tehdy končil čtvrtou třídou) se nás paní učitelka občas ptávala, jestli jsou dneska „brambory s vomajdou“, a potom si se zbytkem třídy hromadně zalkali a zahořekovali, jak budou zase u oběda trpět. Jenom já se stejnou kamarádkou (parťačka ke koprovce a boršči) jsme povyskočily, protože „brambory s vomajdou“ nebyly nic jiného než UHO, univerzální hnědá omáčka. Já vám nevím, mně to prostě chutnalo.

To už jsme ale nebyli prvňáci a dávno nás dopředu nepouštěli, takže družinový had se vinul po celém obvodu jídelny, soukal se dál ven po schodišti do zatáčky a pokračoval až někam na chodbu. V jídelnové frontě jsme dokázali probrat všechno možné i nemožné – jedna spolužačka jezdila na koni, jiná měla štěnici pod nehtem, probraly jsme, jak bychom se chtěly jmenovat, kdybychom se nejmenovaly tak, jak se jmenujeme, prozradily jsme si tajemství, kde za školou rostou čtyřlístky… Nejsem si jistá, jestli mi ta fronta tehdy vadila. Dneska by mi vadila určitě. Tehdy se to asi tak neřešilo, možná. A dost možná to bylo nejlepší místo pro výměnu informací, ke kterým byste se jinak dostávali dost složitě.

Pak přišla střední škola. Ta moje neměla vlastní jídelnu, takže jsme docházeli hned o dveře vedle spolu s dětmi ze základní školy, a představte si, ony ty děti před třiceti lety nějak vůbec nebyly lepší než dneska, ba naopak, úplně nejraději se bavily tím, že nás – středoškoláky – ostřelovaly peckami z třešňového kompotu, a jeden z nich dokonce vymyslel vydličkový katapult: naberete na vidličku dostatečně velkou hroudu bramborové kaše, zapřete prsty do vidličky jako do obléhacího stroje a trefíte středoškoláka nejlépe doprostřed chlupatého svetru. Dobrá, tohle jsme si tenkrát vyřešily s vedením oné školy (vážně!), ale když už jsme nesloužily jako přistávací plocha pro letící potraviny, musely jsme se vypořádat s výzvou jménem šedý bramborový šlem. Musím uznat, že našedlá pěna na vařených bramborách se stala absolutní vítězkou mojí jídelnové hitparády jménem „zavři oči a sněz to, domů je daleko“ – a zatím stále bezkonkurenčně vede. Další lahůdkou bylo ono výše zmíněné „kůžaté“ maso, jenže když máte vlčí hlad po tak trochu likvidační čtvrtletce z matiky nebo dvouhodinovém zapeklitém míchání těžko identifikovatelných chemických roztoků, ještě rádi vezmete zavděk i tím kůžatým masem, zvláště když vám kamarádka ochotně přenechá i svůj kus kůžaté flákoty. Možná i ten šedý bramborový šlem seškrábnete a tváříte se, že tam nikdy nebyl. Ale uměli tam i dobré věci: žemlovku, buchtičky se šodó a rajskou.

Mým zkušenostem s hromadným stravováním ovšem vévodí – tentokrát v kladném smyslu a bez ironie – vysokoškolská menza. Milé paní kuchařky, myslím, že si tohle nejspíš nepřečtete, ale nějakou telepatickou poštou vám vzkazuji, že ty vaše špekové knedlíky se zelím a cibulkou se asi navždy zařadily k nejlepším jídlům, která jsem kdy jedla – včetně restaurací, a nepřeháním.

No a další mé kroky vedly do jídelny středoškolské, kterou jsem zažila následně jako pedagog. Tam zase ženské uměly moc dobré polévky – a heč, jednu jsem se tam i naučila! Kedlubnovou. Do té doby jsem nevěděla, že existuje, a taky jsem si tam poprvé dala chlebovou. A cibulačku! Nechcete mi nějakou tu polívečku přijít uvařit domů?

Dneska zase chodím do jídelny, zase jako učitel, kolem mě pobíhají prvňáčci a někdy i deváťáci a taky k nám dochází i středoškoláci. Je nás tam hodně a poslední dobou si nás rozmazlují. Tak třeba dneska jsem pohrdla králíkem (zatímco píši tento článek, jeden králíček v prostorné kleci za mými zády chroupá jablko), a když mi paní kuchařka oznámila: „Máte salát“ (no jo, občas se prostě zapomenu kouknout, co jsem si to vlastně objednala!!), na chvíli jsem zalitovala. Saláty k obědu moc často nejídám, jsem pro poctivou porci a klidně s knedlíkem. A tak jsem si řekla: „Holka, co tě to posedlo?“ Než jsem si vzpomněla, že přece nechci sníst kamaráda našeho Trevora (ale děti si na něm pomlaskávaly!), a sklopila jsem uši (skoro jako ten náš Trevor). Jenže pár vteřin nato jsem ochutnala něco neuvěřitelného a pro mě do té doby neskloubitelného: čočkový salát s kukuřicí, jablkem a hroznovým vínem. Ano. A tyto ingredience se zasnoubily a vstoupily ve svazek přímo božský. Když si vše zasypete nahrubo strouhaným sýrem a přidáte třeba nasekané mandle, možná mi dáte za pravdu.

Ať už jsou vaše zkušenosti s jídelnami pozitivní, negativní, neutrální nebo žádné, přeji vašim chuťovým pohárkům krásné dny (i noci, pokud konáte noční pochůzky do lednice). Krásné dny!