Ale, houby! Ale houby
Jedna čárka umí divy a důkazem budiž slavná věta: „Jezte, děti!“ Vybízíme tak děti, aby hezky papaly. Stačí však vynechat čárku za slovesem a rázem máme větu s dočista jiným poselstvím: „Jezte děti!“ K požírání lidských mláďat odmítám kohokoli nabádat, takže přejděme k tématu z nadpisu. Věta: „Ale, houby!!“ se pro mě častěji mění ve větu: „Ale houby.“ I přesto, že na úvodní černobílé retro fotce jsem já.
Kdysi jsme jezdívali vlakem za babičkou a cestou jsme sledovali, jak z lesů v labském kaňonu stoupaly obláčky páry… „To porostou houby!“ říkávali jsme vždycky. Často jsme na ně následně i vyrazili. Patříte do klanu houbařů? Máte svá osvědčená lesní houbová naleziště, nebo chodíte jen tak „na blind“, případně na to úplně kašlete a když máte chuť na houby, zajdete si prostě do chlaďáku v supermarketu pro žampiony? Každopádně u nás se houbosběr těší velké popularitě a prý patříme k nejčilejším sběratelům hub v porovnání s ostatními národy. Však také dobře děláme, jedlé houby jsou výborným doplněním jídelníčku, obsahují draslík, fosfor, selen, hořčík a vitamín D. A ruku na srdce: když potkáte člověka s košíkem plným čerstvě nasbíraných hub, má to v sobě cosi nostalgicky krásného.
Nedávno udeřila – jinak to nazvat nelze – houbařská sezóna, a jak se letos u nás neurodily vlašské ořechy, tak letos z podrostu vyskákaly houby, no jako… jako houby po dešti. I já jsem sušila a krájela a zavařovala a kuchtila maso na hříbkách a houbovou omáčku a kulajdu – půlměsíčky hub si hověly rozprostřené po celém jídelním stole, potom už po všech plochách, kde se na ně plus mínus neprášilo a kde je nikdo neshodil.
Nenechte se zmást – ty houby jsem nesebrala já. Přicházely ke mně samy skoro jako na jezdícím páse, a to v takovém množství, že jsem – plna vděku – v jednu chvíli musela vyhlásit houbové embargo a jejich příval do naší domácnosti s velkými díky zastavit. Já sama jsem na houbách cíleně nebyla ani jednou. Totiž…
Věřte nebo ne, přede mnou se houby schovávají. No určitě! Jak jinak by bylo možné, že s očima na stopkách projdu lesem, a po chvíli na mě někdo hlaholí (já vím, v lese se nehuláká), ať se okamžitě vrátím, neboť jsem bez povšimnutí minula početnou rodinu hříbků s lesklými hnědě sametovými hlavičkami. Kdepak, jedlé houby. Jestli si mě vezmete s sebou na houbařské žně, čekejte, že najdu všechno, co je fialový, zelený, nejedlý, jedovatý nebo nějak jinak divný a bezpečným způsobem nepoživatelný, to jsem celá já. I ty červený s bílýma puntíkama vidím, a dokonce z nich mám i radost. Samozřejmě muchomůrky červené nesbírám a už vůbec je nekonzumuji, viděla jsem přece film Jedna ruka netleská a nechci si pokecat se stromem deset metrů nad zemí.
Pro houbaře mého ražení by bylo nejlepší, kdyby houby měly červené fáborky, píšťalku nebo jiné výstražné zařízení a na svou přítomnost mě hlasitě upozornily. I když… občas se i na mě usměje štěstí a najdu povětšinou nějakou „babku“ alias hřib žlutomasý. Někdy se zadaří i víc, jednou jsem s rodiči našla bedlový háj, sbírali jsme ty talíře skoro do náručí a doma jsme je půlili a čtvrtili a obalovali jako řízky.
Ne letošní zimu mám nasušeno díky dobrým lidem, co byli ochotni se se mnou podělit o své lesní mykologické úlovky, a někdy příště si dáme třeba povídání na téma hub v mytologii. Jejich schopnost vyrůst takřka přes noc, stejně jako ochota tvořit „vílí kruhy“ totiž byly živnou půdou pro lidskou fantazii.
Mějte se krásně a já si jdu naházet své sušené hříbky do poctivé domácí bramboračky!