Autorčin blog: Jak jde léto – muzejně!

Zdravím vás po vlně veder, bouřek a v současné době už taky i chladných rán, protože svatá Anna zřejmě předběhla kalendář a přispěchala o pár dní dřív. O to lépe se ale ráno dýchá a já bilancuju červenec, který se co nevidět přehoupne přes svou druhou třetinu.

Jako autora mě asi nejvíc těší, že jsem (už po několikáté) navštívila místo, jež se stalo inspirací pro dějiště aktuálně vznikající knihy. Voní to tam mořským vánkem, kejhají tam mořští rackové, občas ke břehu přirazí nějaká ta loďka a někdy možná i hodně drahá jachta… A víc zatím neprozradím. Užívám si ten romanticko fantastický příběh, který pěkně bobtná a rozvíjí se, přesně tak, jak jsem si ho před lety vysnila v běhu jediného dne, kdy jsme v moři potkali ohromné modré medúzy a nevěřili, že jsou pravé, tak byly modré… V ten den jedna paní „lodnice“ (námořnice?) bosýma nohama přeskočila hrazení a hupsla na palubu našeho lodního taxi, než se chopila kormidla. Letos jsem se tam zase podívala a mám konečně pocit, že mohu příběh dotáhnout do konce.

Na tomto inspirativním místě – je to takový romantický poloostrov pod ochranou UNESCO – jsem vpadla do archeologického muzea … Ta spousta amfor, keramiky a ikon mi vyrazila dech. Velká část tamního pobřeží dnes už leží pod vodou, takže je to rovněž ráj archeologů podmořských.

A právě z toho místa jsem vykonala výlet také do Varny, kde jsem viděla nejstarší zlatý poklad, vystavený v tamním Archeologickém muzeu. Poklad zabírá celé tři výstavní sály a pochází z pohřebiště starého kolem 7 tisíc let. Muzeum však nabízelo i pohledy do antických lázní, spoustu nálezů z doby měděné i bronzové až po středověk a taky neuvěřitelnou sbírku svatých ikon. Před budovou Archeologickém muzea stojí sousoší bratří Škorpilů, Čechů, kteří stanuli u kolébky bulharské archeologie. Tak trochu neuvěřitelné a zároveň důvod k hrdosti!

Tyhle výpravy do minulosti mám opravdu ráda, a tak jsem na ně navázala i po návratu do vlasti. Vracíme se tedy do Čech, které také mají v tomto ohledu hodně co nabídnout.

Jako vystřižené z pohádky vypadaly Palácové zahrady pod Pražským hradem. Za vstup si zaplatíte, ale nebudete litovat jediné koruny. My jsme tam natrefili dokonce na zrající citrony, mandle, vinnou révu, bazalku, chilli papričky a fíky! Netrhali jsme, to dá rozum, ale v zákoutí starých šlechtických zahrad už opravdu jen čekáte, kdy zpoza rohu vyjde Kráska. Nebo Zvíře? Nebo možná sluha s křehkými šálečky horké čokolády.

V Praze na Hradčanech má Národní galerie zcela úchvatnou trvalou expozici asijského umění. Kdo tam nebyl, o mnoho přišel! Škoda jen, že jsme přišli hodinu před zavíračkou, jelikož jsme brázdili dno Jeleního příkopu, a vedla odtamtud cesta dlouhá, i když ne zlá. Asijské umění si tedy budeme muset zopakovat hezky v klidu.

No a v úplně poslední možný den, kdy to ještě šlo, jsem zavítala do Nuslí na tamní výstavu Adolfa Borna. Museli jsme ji projít dvakrát, neboť jedno pokoukání nestačilo při takové spoustě obrázků, inspirovaných dalekými cestami, které tento velikán české ilustrace a výtvarného umění vytvořil.

Tak to pro dnešek stačí, ať vás svatá Anna zrána moc nemrazí!