Autorčin blog: Spříznění duší. I když je jedna z nich fiktivní

Čtete knihu a hlavní postava je vám sympatická, příjemná, fandíte jí a po dočtení na ni vzpomínáte s radostí. Jenže někdy – a ty okamžiky považuji za velice vzácné – to překročí hranice pouhé sympatie a vaše příchylnost k hlavní postavě zvolna vpluje do jezera souznění. Neznáte to? Už jsem ten pocit skoro zapomněla, ale pak přišla kniha od Scarlett Thomasové. Kniha, která není pro každého… ale to ostatně není žádná na světě.

Se Scarlett Thomasovou jsem se setkala před lety v knize Konec pana Y. Pak jsme měly dlouhou pauzu, až nedávno jsem v městské knihovně brouzdala očima po regálech, jak dělám často, a čekala, která kniha si mě zavolá. Náš tragický vesmír přímo zaječel, v té chvíli za to mohla hlavně výrazná grafika a font na obálce, podle které jsem očekávala zcela jiný typ příběhu. Jenže svět nezačíná a nekončí na našich očekáváních, a tak jsem během několika prvních stránek přistoupila na to, že tohle bude pozvolný, neuspěchaný, přemýšlivý a částečně metafyzický příběh, kde autorka nakousne spoustu otázek s velikým otazníkem a na tečku na konci věty vás nechá ještě pěkných pár stránek čekat.

V případě hlavní postavy tohoto příběhu, který jsem četla nejpomaleji, jak to šlo, abych se nemusela brzy loučit, je úplně jedno, jak postava vypadá, kolik jí je a jak se jmenuje. Naopak není jedno o čem přemýšlí, co čte, po čem profesně touží, kde bydlí, jestli má psa, kytaru a košík s pletením a taky jestli její poněkud mystický lesní zážitek z dětství byl pouhá dětská fantazie, sen, nebo vážně skutečnost, protože ona sama si tím vůbec není jistá.

Kniha se lehce otírá o spletitosti lidských vztahů, přetvářky, tajnůstkaření a přemýšlení, jestli vztah udržet za každou cenu (i za cenu toho tajnůstkaření a přetvářky), pak taky věnuje spoustu času popisu chování pejska, což byl opravdu přeroztomilý aspekt.

Přede mnou je posledních pár stránek, které odkládám, protože vím, že se na konci nebudu moct zeptat hlavní postavy, jestli: Můžu někdy zajít na návštěvu do jejího domku na pláži, který se jmenuje U Škeble, jestli jí můžu občas vyvenčit fenku Bess a ona mě na oplátku nechá zadrnkat na svou kytaru, abych na vlastní bříška prstů poznala, jak hraje, a jestli spolu budeme chodit do kavárny a budeme tam spolu plést, třeba ponožky na čtyřech nebo kolika chce jehlicích. A psát knihy a navzájem si je číst. Prostě… můžeme být kamarádky?

Možná si po vrácení do knihovny opatřím svůj vlastní výtisk, dám si do něj lepíky, budu si v něm podtrhávat, kreslit srdíčka a celkově budu navštěvovat Meg v domku U Škeble, kolikrát budu chtít, fenka Bess si tam bude hrát se psím míčkem, my budeme plést, topit v krbu, koukat na anglické mořské pobřeží a přemýšlet o konečnosti nebo nekonečnosti lidského života i vesmíru.

Přeji vám krásné dny.