Jak jsme si přivezli vlasaté morče

„Je mi moc líto, ale ta malinká tříbarevná, kterou jste chtěli, už je rezervovaná. Ale měla bych tu jednu roční…“

Viděli jste někdy peruánské morče? Já ledatak na fotce v příručce o chování morčat a na YouTube.

V srpnu nám totiž za duhu odešla v požehnaném věku rozeta Vendulka a doma zbyly dvě hlodavčí holky. A králíček. Chvíli jsem myslela, že zůstaneme na dvou morčátcích, jenže i po několika týdnech jsem se přistihla, že pořád krájím zeleninu i ovoce na čtyři díly, přestože zvířátka jsou už jen tři. Čtvrté místo zůstávalo zkrátka pořád tak nějak neobsazené. Vzala jsem to jako impuls a vyzbrojena odhodláním jsem zahájila internetové pátrání.

Z chovatelských stanic, které byly v přijatelném dosahu, jsem vybrala jednu pro mě dosud neznámou na Litoměřicku. Farma s koňmi! Stanice okamžitě získala plusové body – a pokud šlo o morčátka, byla zaměřená na chov peruánců. Představte si dlouhou paruku, uprostřed podélně rozčísnutou na pěšinku. Někde pod tím je i obličej, ouška, tlapky, ale musíte hledat!

Chtěla jsem vzít mládě, aby si na nás zvyklo odmalička, jenže samičky z posledního vrhu byly už bohužel rozebrané. Původně jsem cílila na tříbarevné morče, ale když mi paní řekla, že má samičku, která se jí vrátila od nové majitelky, a poslala mi její fotky, stačil jeden pohled a bylo jasné, že bude naše.

Jeli jsme pro ni nějakých padesát kilometrů, ale povím vám, tolik vlasatých morčat jsem jaktěživa neviděla. Taky se k nám přišla lísat bílá kočička a já jsem si pohladila koníka, tedy klisnu, které bylo osmadvacet let. To je věk, panečku!

Morčecí samičku i s papírovým rodokmenem jsme si odvezli a zpočátku se moc bála a při pokusu o „odlovení“ zběsile lítala po přepravce, hodně brzy ale zjistila, že to nejhorší, co ji čeká, je krmení, hlazení a občas i lítání po našem obýváku, kde se těm malým krátkým nožkám běhá jedna báseň. Urishka – tak se jmenuje – se naučila pít z nové napájecí lahvičky tak rychle a sama, že jsem žasla, a po pár dnech už nás vítala a nadšeně vrněla, jakmile jsme ji podrbali „na pěšince“, co se jí táhne po hřbetě. Tohle by lidi mohli peruánským morčatům závidět, neboť i bez použití fénu a hřebenu ta pěšinka stále drží, jak má. Vlasy – tedy pardon srst má Urisha opravdu dlouhou a stále dorůstá, musí se občas pročesat a také zastřihnout. Pod tou hromadou chlupů je dobrácký obličejík s jednou půlkou tlamičky černou a druhou bílou. Jsem tedy zvědavá, jak obstojím ve své první morčecí kadeřnické výzvě.