Jak jsme si přivezli vlasaté morče


0
Categories : BLOG

„Je mi moc líto, ale ta malinká tříbarevná, kterou jste chtěli, už je rezervovaná. Ale měla bych tu jednu roční…“

Viděli jste někdy peruánské morče? Já ledatak na fotce v příručce o chování morčat a na YouTube.

V srpnu nám totiž za duhu odešla v požehnaném věku rozeta Vendulka a doma zbyly dvě hlodavčí holky. A králíček. Chvíli jsem myslela, že zůstaneme na dvou morčátcích, jenže i po několika týdnech jsem se přistihla, že pořád krájím zeleninu i ovoce na čtyři díly, přestože zvířátka jsou už jen tři. Čtvrté místo zůstávalo zkrátka pořád tak nějak neobsazené. Vzala jsem to jako impuls a vyzbrojena odhodláním jsem zahájila internetové pátrání.

Z chovatelských stanic, které byly v přijatelném dosahu, jsem vybrala jednu pro mě dosud neznámou na Litoměřicku. Farma s koňmi! Stanice okamžitě získala plusové body – a pokud šlo o morčátka, byla zaměřená na chov peruánců. Představte si dlouhou paruku, uprostřed podélně rozčísnutou na pěšinku. Někde pod tím je i obličej, ouška, tlapky, ale musíte hledat!

Chtěla jsem vzít mládě, aby si na nás zvyklo odmalička, jenže samičky z posledního vrhu byly už bohužel rozebrané. Původně jsem cílila na tříbarevné morče, ale když mi paní řekla, že má samičku, která se jí vrátila od nové majitelky, a poslala mi její fotky, stačil jeden pohled a bylo jasné, že bude naše.

Jeli jsme pro ni nějakých padesát kilometrů, ale povím vám, tolik vlasatých morčat jsem jaktěživa neviděla. Taky se k nám přišla lísat bílá kočička a já jsem si pohladila koníka, tedy klisnu, které bylo osmadvacet let. To je věk, panečku!

Morčecí samičku i s papírovým rodokmenem jsme si odvezli a zpočátku se moc bála a při pokusu o „odlovení“ zběsile lítala po přepravce, hodně brzy ale zjistila, že to nejhorší, co ji čeká, je krmení, hlazení a občas i lítání po našem obýváku, kde se těm malým krátkým nožkám běhá jedna báseň. Urishka – tak se jmenuje – se naučila pít z nové napájecí lahvičky tak rychle a sama, že jsem žasla, a po pár dnech už nás vítala a nadšeně vrněla, jakmile jsme ji podrbali „na pěšince“, co se jí táhne po hřbetě. Tohle by lidi mohli peruánským morčatům závidět, neboť i bez použití fénu a hřebenu ta pěšinka stále drží, jak má. Vlasy – tedy pardon srst má Urisha opravdu dlouhou a stále dorůstá, musí se občas pročesat a také zastřihnout. Pod tou hromadou chlupů je dobrácký obličejík s jednou půlkou tlamičky černou a druhou bílou. Jsem tedy zvědavá, jak obstojím ve své první morčecí kadeřnické výzvě.