Vtipálek jménem zákon schválnosti


0
Categories : BLOG

Věřím, že tohohle džentlmena vám nemusím dlouze představovat. Taky pamatujete okamžiky, kdy se vám zákon schválnosti srdečně chechtal a plácal se přitom do kolen? Funguje obousměrně, tedy pozitivně i negativně, alespoň u mě to tak platí.

Nejčerstvější příklad mám rovnou z dnešního rána, kdy jsem při družném hovoru se svou známou opravdu teatrálně zakopla na zcela rovném chodníku, že jsem div neudělala holubičku. V tom by snad tak velký naschvál nebyl, kdybych se ovšem nepřerazila přesně o ten palec, na kterém mi letos po svatém Valentýnu slezl nehet. Já vím, nic moc romantického, ale trhala jsem tehdy rekord při virtuálním Valentýnském pochodu, kdy jsem zcela nevirtuálně trhla 14 kilometrů takovou rychlostí, že po mém návratu domů hrál nehet na palci pravé nohy plejádou rudě nachových odstínů. Ještě téhož dne mi na něj z vysoké police spadla Čapkova Válka s mloky. Ostrou hranou tvrdé vazby. Přesný zásah. Stačilo pár dnů a nehet poeticky zčernal, ale tahle paráda se dá ještě zakrýt lakem z drogerie. Následně se odporoučel úplně, což je naštěstí proces zcela bezbolestný, když už to tedy musí být. Co už ale bolí, je, když přesně tímhle pravým palcem – bez nehtu – zakopnete o každý kořen v parku, vystouplou dlažku na chodníku a šutr na lesní cestě. Náplast, kterou si přes nebohý pravý palec denně lepíte jako chabou náhražku pomaličku dorůstajícího nehtu, to moc nespasí, a levý palec si celou dobu nevzrušeně píská a nezakopne skoro nikdy.

Když má vykuk jménem zákon schválnosti šťastný den, rozhodne se zahrát i v můj prospěch. Tak třeba u maturity. Ta byla tenkrát ve čtvrtek. Předešlého dne jsem těsně před půlnocí naposledy otevřela otázky z dějepisu, abych se ujistila, že všechno umím, načež mě okamžitě přepadl iracionální strach, že neumím vůbec nic. Tohle prosím nezkoušejte, pokud jdete k jakékoli zkoušce. Výsledkem bylo, že jsem si sedla do kuchyně a za asistence obětavé maminky začala předříkávat jednu otázku po druhé. Doslova. Nejdřív tu první, potom druhou, pak už byly tři hodiny ráno a já jsem usnula. Když jsem se pak druhý den, zelená v obličeji, dovlekla na práh gymnázia, hlásila jsem všem, koho jsem potkala – včetně pana zkoušejícího – že z dějepisu propadnu, protože umím jenom dvě otázky a všechno ostatní jsem určitě zapomněla. Zákon schválnosti se, na rozdíl tehdy ode mě, dobře vyspal a vytáhla jsem si otázku číslo jedna.

Funguje to ovšem i naopak. U zkoušky z úvodu do germanistiky jsem si vytáhla tu jedinou otázku z deseti, kterou jsem uměla v rozmezí „blbě až vůbec“. Naštěstí měla dobrý den alespoň zkoušející, když už se zákon schválnosti rozhodl vmést mi do tváře kravinec.

Moje maminka měla kdysi doma takový zajímavý prezent, miniaturní ruličku toaletního papíru zavěšenou na provázku, nad ní nápis „Na poslední záchranu“, a to vše bylo půvabně zarámováno pro potěchu oka. Jednoho dne se konal ples s tombolou a maminka se rozhodla, že se prezentu zbaví. Dárky se přece nevyhazují, ale poslat je dál se zdá o něco vkusnější. Odešla tudíž i s tatínkem a spásnou ruličkou poslední záchrany do kulturního domu, aby se po půlnoci vrátila – opět s ruličkou spásy v ruce. Na můj dotaz, jestli ho do té tomboly zapomněla dát, mi odvětila, že „si ho v té tombole za pět korun vyhrála zpátky“. Co je ti souzeno…

Moje bývalá kolegyně se onehdá svědomitě řítila k revizorovi v metru, plna odhodlání prokázat svou mravní bezúhonnost, přestože revizor neměl vůbec namířeno k ní a koukal vyloženě jiným směrem. Následovala scéna jak vystřižená z filmu „Já už budu hodný, dědečku“, během níž začala hledat lístek, o kterém věděla na beton, že ho někde má – jenom proboha kde, že? Pod skeptickým pohledem revizora ho nakonec nenašla, revizor prohodil něco v tom smyslu, že tyhle starý otřepaný triky zná, a napařil jí pokutu. Lístek našla potom doma v jakési boční kapsičce.

Na závěr přihodím zážitek úsměvný až roztomilý. Před pár lety, bylo to někdy zkraje podzimu, takže přibližně v období, kdy píšu tento článek, jsem doma vzala houbu, sebranou někde v lese, a vyzbrojena tímto krmivem jsem vyrazila ven se slovy, že jdu „nakrmit kolemjdoucího ježka“. Věřte nebo ne, o ulici dál jsme opravdu narazili na ježka – mám na to svědky. Zrovna sice večeřel žížalu a dost hlasitě u toho mlaskal, ale houbu jsem mu tam nechala jako zákusek. Možná je to důkaz, že nesmíme brát život tak moc vážně. Život sám je totiž velký vtipálek a věřte mi, že ježky ve dne na ulici běžně nepotkávám.

Tak to byl můj dnešní příspěvek k filutovi, který se projevuje v sadě paradoxních jevů někdy souhrnně nazývaných Murphyho zákony a já se loučím jedním z nich: Zkušenost je něco, co získáš až po tom, co jsi to potřeboval.