Óda na psací stroj. Nebo aspoň vzpomínka

Dnes jsem seděla v kavárně, kam chodím poměrně často, a tak nevím: byl tam i naposledy, nebo ho tam někdo ubytoval mezi mou minulou a dnešní návštěvou? Byl to on, psací stroj, starší, než na jakém jsem kdy měla tu čest psát. A tak jsem si doma uvařila černý čaj s příchutí lesního ovoce, protože černý čaj se u mě rovná nostalgii, a vzala jsem ten sypaný, co se musí dávat do sítka nebo „vajíčka“. Pro posílení pocitu nostalgie.

Zpátky do mého dávnověku… Psací stroj, jak známo, měl klávesy, a tak ve mně, stejně jako klavír, budil už od dětství touhu do těch kláves ťukat. Pro mě to bylo téměř totožné, psací stroj vyťukával písmenka, která jsem milovala, a klavír zase melodie, které jsem milovala taky. Vnímám to tak dodnes, a kdykoli vidím psací stroj, přirozeně k němu gravituji.

Psací stroj jsme doma dlouho neměli, proč taky, vše, co bylo nutno napsat, psalo se v práci nebo v ruce. Oranžový Consul u táty v práci byl pro mě tudíž něco jako exotické ovoce, které se prodává pod pultem. Museli jste do toho ale pořádně ťuknout a dát do toho úderu patřičnou razanci, aby se zatrolené písmeno obtisklo na papír. Doma jsme ho mít začali ve chvíli, kdy jsem se na gymplu přihlásila na seminář „psaní na stroji“, a pak to začalo: klú, kůl, úl… Nekonečné řádky krátkých slůvek, počítání úhozů a překlepů. Jo, tehdy to ještě nemělo klávesu backspace…

Jenže v té době už pomalu vstupovaly do hry počítače a také učebna psaní na stroji byla jimi vybavena, stejně jako elektronickými verzemi psacích strojů. Pak tam stál jeden obrovský, těžký, oranžový Consul. Třísk, třísk, cink, třísk, prsteníček zaseknutý mezi klávesami, au, vytáhnout prsteníček, utekly ti úhozy… sakra. Krrrrch, posunout řádku. Já vám říkám, že to miluju i po letech, i když to v mým životě už reálně neexistuje.

Někteří spolužáci tenkrát bzučeli na elektronických strojích, jiní tiše cvakali do klávesnic s „té šest set dvojkou“ a programem, který nějak pískal či pištěl, když se jim povedl překlep. Můj Consul nepištěl ani nenadával, bylo mu úplně fuk, že jsem místo „klú“ napsala „lkú“, trpělivě čekal, jestli si toho všimnu.

Domů mi pořídili parádní věc, kufříkový stroj značky Robotron. Ten vám cvakal skoro sám, klávesy dopadaly na dno stroje měkce jako do mechu. Pak mi ho ukradli. Spolu s ním ještě spoustu dalších věcí, ale o tom teď psát nechci. Z práce od známé mých rodičů mi zapůjčili jeden nadbytečný… Consul. Oranžový.

Hele, Consule, ruku na srdce, já z tebe tehdy nebyla úplně nadšená, ale zachránil jsi moje hodiny psaní na stroji. Díky. Je to podobný, jako když se vám tehdá porouchal Fiat a půjčili vám starou vyhrkanou škodovku. Dovezlo vás to. Consul napsal. Účel splněn.

Pak mi rodiče chtěli přilepšit a koupili mi stroj elektronický, to byla paráda, psalo to skoro samo a taky to umělo mazat překlepy. Když jsem měla rozvernou náladu, vkládala jsem do něj modrou pásku. Psala jsem na něm maturitní témata a okruh „Prokletí básníci“ byl zcela určitě nadatlován modře.

Pak přišly počítače…. Měly backspace, svítivý monitor, spoustu funkcí, vrněly, sekaly se, občas totálně zhasly a odmítaly se zapnout a já pronášela věty typu „chci žít v jeskyni a psát na psacím stroji, mít televizi se dvěma programy a telefon, co z něj vede šňůra do zdi“. (Prozradím vám tajemství: ty věty říkám občas dodnes.)

Psací stroje vídám povětšinou v restauracích a kavárnách, kde je tajně fotím, když mě nikdo nevidí. Neopovažuji se však na nich tajně cvakat, protože to by bylo slyšet. Jak to krásně kovově zachřestí, než zazní úder… Možná si někdy nějaký starodávný pořídím domů. Nebo oranžovýho Consula. A až mě nikdo neuvidí a neuslyší, tak si na něm cvaknu.