Věci, které existují jen v mé hlavě

No není tohle velkolepý nadpis? Představili jste si pod ním aspoň barvité líčení čarovných levitujících zámků či tajuplných zahrad, průchody do jiných dimenzí, případně firemní večírek ve visutých zahradách Semiramidiných? Nebo třeba že jsem poslední egyptská královna. Skutečnost je mnohem prostší, a aniž bych vám chtěla cokoli podsouvat, věřím, že v následujících řádkách se – možná – chvílemi poznáte. Na cestě za těmito věcmi umím být i důkladná. Má to však jeden háček: někde uprostřed té cesty se často zadrhnu.

Úvodní okecávačky máme odbyty, můžeme přejít k věci. V mé hlavě v tuto chvíli neexistují žádné fantaskní výjevy (tedy většinou), nýbrž následující ordinérní věci: bláznivý oranžový svetr s pestrobarevnými pruhy, přesazené pokojové rostliny, meruňkovo-meduňkové muffiny, jedno kompletní scrapbookové album, nový vision board (to je ale cizích slov po ránu!), a protože jsme lidi, tak aktuálně i vyprané prádlo. A taky několik motivačních videí k mé nejnovější knize. A co teprve moje kuchyň zcela nově dekorovaná ve stylu boho! Ještě před pěti minutami existoval jenom v mojí hlavě i tenhle článek, ještě včera ráno návštěva posilovny.

Neumíte si představit, jak jsou ty moje neexistující meruňkovo-meduňkové muffiny chutné, nadýchané a po vytažení z trouby ještě vlahé. Jen se zakousnout? Hm, to až potom, nejdřív bych je musela upéct, a na tuto událost čekám již dva týdny. Pro své neexistující věci jsem schopna učinit mnohé kroky, jako například nákup meruňkového kompotu a jedné bylinky meduňky ze supermarketu. Meduňka mezitím stihla přes nejlepší péči zvadnout, naštěstí ne uhynout, ale jestli se k výrobě oněch muffinů co nevidět neodhodlám, dojde i na uhynutí a bude to šílené plýtvání. (Slyším šepot dotěrného vnitřního hlásku, který se ptá, co je větší plýtvání – jestli neudělat ty muffiny, nebo že bylinka ze supermarketu při nejlepší péči do několika dnů uhyne…)

A to není všechno. Měli byste vidět, jak mi ten neexistující svetr zvedá náladu, jak mi hrozně moc sluší, a co teprve ten báječný pocit, který mě zachvacuje, když vcházím do své neexistující kuchyně s dekoracemi v boho stylu!

Znáte Betty MacDonaldovou? Ano, správně, Vejce a já. Tato dáma mi včera nastavila zrcadlo a stalo se to následovně: včera byla muzejní noc a mě po třech přednáškách a výstavách a kousku jednoho pouličního koncertu přepadl nesnesitelný pocit žízně, který nezahnalo ani lokání podvečerního květnového vzduchu. Zamířila jsem tudíž do kavárny v našem kině, zakoupila ledový čaj a z volně dostupných knih, které tvrdě spaly v polici za mými zády, jsem vytáhla knihu Vejce a já od Betty MacDonaldové a probudila jsem ji. A Betty na oplátku probudila mě, neboť jsem knihu náhodně otevřela na straně 110 a zabodla oči do následující věty: „Hnala jsem se jednotlivými dny a nechávala jsem za sebou cestičku nedodělávek.“ Ale no tak, Betty, takhle mi zatnout tomahavk do zátylku, když se snažím relaxovat v kinokavárně s výhledem na kostel!

Hledím nyní na zplihlé lístky skomírající meduňky ze supermarketu a jsem pevně, ale skutečně pevně rozhodnutá, že muffiny přesunu z hlavy na plech a potom i do úst. Než zveřejním tento článek, hodlám je jako důkaz zhmotnit z říše divů – neříká se tomu manifestace? – do říše lidí, vyfotit je a přiložit pod tento text.

Tudíž jestli je nyní pod tímto odstavcem fotografie muffinů, které jsou v mém provedení téměř vždy placaté, tak společně záhy odhalíme, zda jsou placaté i tentokrát. Občas ještě slýchám tu slavnou větu: „Nejdůležitější je začít“, možná i „Nejtěžší je začít“. Troufnu si ji poupravit: „Možná je nejdůležitější začít, ale připadá mi docela fajn to taky jednoho dne dokončit, aby ten začátek nevyšel naprázdno…“ Krásný den!