Petra Kubašková

Listopad se přehoupl přes svou polovičku, a přestože nás – tedy v našem kraji – svatý Martin i s bílým koněm objeli velkým obloukem, alespoň mrazík rozbalil svá kouzla a čáry. Při ranních procházkách nás vítaly sedmikrásky s cukrovou polevou a postříbřená stébla trávy. A samozřejmě přichází čas, kdy po ránu škrábeme z oken automobilů ledovu krustu a mráz občas pomaluje střechu ledovými květy. I když člověk ráno pospíchá, nedá mi to, abych se aspoň na chvíli nepozastavila nad pravidelností, kterou dokáže příroda vykouzlit i bez kružítka a pravítka. A jak přituhlo a dny jsou kratší a kratší, mám víc času (a taky nálady) na čtení a samozřejmě taky psaní.…

Zítra máme svatého Martina, a jestli se letos rozhodne přijet na bílém koni, tak k nám si možná bude razit cestu mlhou. Včerejší i dnešní pohled z okna tomu alespoň napovídal. Sobotní i nedělní ráno tonulo v mlhách a já si vzala svůj oblíbený nostalgický hrnek, který je starší než já (protože co pamatuji maminčinu vitrínu v obýváku, tak tyhle hrnky tam vždycky byly), do něj jsem si uvařila pěkně horké černé kafe a chvíli hleděla na holé větve lípy. Docela mě to přeneslo zpátky k různě zpracovaným verzím příběhu typu Kráska a zvíře, případně Panna a netvor (možná jste také četli Dvůr trnů a růží od Sarah J. Maas,…

Jedna čárka umí divy a důkazem budiž slavná věta: „Jezte, děti!“ Vybízíme tak děti, aby hezky papaly. Stačí však vynechat čárku za slovesem a rázem máme větu s dočista jiným poselstvím: „Jezte děti!“ K požírání lidských mláďat odmítám kohokoli nabádat, takže přejděme k tématu z nadpisu. Věta: „Ale, houby!!“ se pro mě častěji mění ve větu: „Ale houby.“ I přesto, že na úvodní černobílé retro fotce jsem já. Kdysi jsme jezdívali vlakem za babičkou a cestou jsme sledovali, jak z lesů v labském kaňonu stoupaly obláčky páry… „To porostou houby!“ říkávali jsme vždycky. Často jsme na ně následně i vyrazili. Patříte do klanu houbařů? Máte svá osvědčená lesní houbová naleziště,…

„Je to maso kůžatý?“ ptávala se mě kdysi kamarádka. Jelikož většinou kůžatý bylo (přeloženo do češtiny: byly v něm flaksy, přesněji řečeno šlachy a blány), obvykle jsem z toho vytěžila dvojitou porci masa. A také dvojnásobnou dávku šlach a blan. Vydejte se se mnou na báječnou cestu zpět do akusticky náročného prostoru (tím chci říct, že tam je řev) plného stolků, židlí a plastových táců! A vezmeme to zgruntu, takže až do dob, kdy malé papírové lístečky secvaknuté kancelářskou sponkou fungovaly jako propustka do kulinářského ráje (nebo pekla) našeho dětství. Už se usmívate? Tak věřím, že vás úsměv nepřejde, nebo taky jo. Když před někým vyslovíte to zaklínadlo „školní jidelna“,…

Ano, tak trochu jsem si pohrála se vzorcem pana Einsteina, který patří k nejslavnějším rovnicím všech dob. Nechci ale vypočítávat energii tím, že budu násobit hmotnost těles rychlostí světla umocněnou na druhou. Chci se tu dnes zastavit s krátkou glosou o relativním vnímání času, protože, jak praví Ryder Carroll ve své knize, čím jsme starší, tím méně jsme citliví na plynutí času. (R. Carroll, Metoda Bullet Journal, s. 175). A co vy, jak to vidíte? Letí to, letí, co? Čím dál rychleji. Čímpak to asi je? Taky jste se těšili na Štědrý den? Tenkrát, když ještě ta zářící očka, hltající vánoční stromeček, patřila vám a když jste to byli vy,…

Začínám citátem Alexandera Solženicyna, ale hodně důležitá je ta část, která následuje po slově „pokud“: Možná jste už jako děti něco pokazili a důsledkem bylo, že vás k tomu pak dlouho nepustili. Možná se tato situace opakovala i v dospělosti. Taková zkušenost může nabourat naši sebedůvěru natolik, že příště se strachem vycouváme ze všeho, co se nám nepovedlo, co jsme hned napoprvé nezvládli na sto procent a v čem jsme selhali. Přitom ale… „Neúspěch bychom tedy neměli vnímat jako konec, ale spíš jako nedílnou součást tvůrčího procesu, nevyhnutelného předchůdce úspěchu.“ Tak praví Ryder Carroll, autor knihy Metoda Bullet Journal. A také autor samotné metody bullet journal. Ve své knize vzpomíná…

Když je vedro, že by vám to vysklilo okna a roztavilo sluneční brejle, můžete se uchýlit do stínu jejích stromů… Královská obora neboli Stromovka je tu už – věřte nebo ne – několik set let a je spojena se jmény králů – mimo jiné Jana Lucemburského, Vladislava Jagellonského nebo třeba Rudolfa II., za jehož vlády zde byla vyhloubena slavná Rudolfova štola. A jestli Stromovku znáte jak svý boty, máte ji prochozenou křížem krážem, váš pes tam má zmapované trasy a minule si tam nechal oblíbený aportovací klacek a vy jste tam strávili dětství, pubertu i dospělost a jednoho dne tam strávíte i svoje stáří, pak tenhle článek nejspíš zavřete křížkem…