Filmešky jako slepičí polévka pro duši

Proč ten nadpis šišlá? Hned se dozvíte…

Znáte ten okamžik, kdy si prostě potřebujete pustit film, i když ho už znáte nazpaměť? Ne, počkat, v tom je právě ten trik. Víte totiž jistě, na co se můžete těšit, co vám vykouzlí úsměv na rtu, nažene husí kůži nebo vytlačí slzu z oka.

Začnu dobou, kdy ještě nebylo video. Ani DVD. Ani streamovací služby. Kdy jste prostě museli v televizním programu vychytat okamžik, kdy dávali váš oblíbený film nebo seriál, a letět domů třeba sprintem, abyste ho stihli, bylo-li třeba. Ještě si na to pamatuju.

Neotřesitelnou klasikou byly v tomto ohledu vánoční pohádky. Musela jsem vidět princeznu Krasomilu a její zpívající květinku. Taky jak jede s králem Miroslavem, tedy pardon, zahradníkem, na kládě.

První film, který bych si bývala pouštěla dokola, kdyby to bývalo šlo, by byl Nekonečný příběh, natočený podle knižní předlohy Michaela Endeho. Vím určitě, že slonovinovou věž bych mohla vidět stokrát a ani po sto prvé by mě to neomrzelo. Ano, stále nejsme u šišlání, ale však tam dospějeme. Ten film dávali, když jsem byla na prvním stupni ZŠ. Poprvé ho vysílali v pátek večer a v sobotu dopoledne ho měli opakovat. Výhoda sobotního opakování spočívala v tom, že jsem nyní už věděla předem, že bělouš Artax přežije (hnusná bažino!). Byla jsem tím filmem naprosto ohromená až myšlenkově paralyzovaná a pamatuju si, že jsem seděla v dětském pokoji pod stolem (proč pod stolem? jo to se mě dneska už neptejte, tehdy mi to připadalo adekvátní, čekat pod stolem na opakování filmu) a snažila se v hlavě vybavit melodii písně Neverending Story. Ze které jsem pochopitelně nerozuměla ani slovo, protože jsem v té době viděla anglicky tak akorát slovo „Bad“ v názvu písně od Michaela Jacksona a ještě k tomu jsem si myslela, že Bad je nějakej jeho kámoš, co se jmenuje Bad.

Ale zanedlouho poté už bylo video. To první nahrávalo sice černobíle, protože jelo na systém PAL, zatímco naše televize na SECAM, a já jsem na tomto videorekordéru mořila záznam filmu Černý tulipán. No dobře, ten Nekonečný příběh potom taky. A Noc na Karlštejně. Lásko má, já stůňu! Královna přijíždí.

Posléze mě začala navštěvovat kamarádka a mořily jsme spolu Hříšný tanec. Kolikrát jsem viděla příběhy četníků ze Saint Tropez, to dneska ani nespočítám.

Tak a teď se konečně dostáváme k tomu šišlání. Pouštění filmů jako terapii duše, umolousané a uvláčené hektickou dobou, mě nepustilo ani v dospělosti. „Pánešek… Můj milášek.“ Byly časy, kdy bych mohla se zavřenýma očima jenom podle zvuku odříkávat, co se odehrává v trilogii Pán prstenů. Nejoblíbenější scéna? Jak se Glum hádá sám se sebou. A taky jak Éowyn řekne: „Já nejsem muž!“. Zvonec, a Saurona je konec.

Poměrně donedávna jako spolehlivá slepičí polívčička působila taky sága o Harrym Potterovi, ale v případě bradavického absolventa mohu směle říct, že si jednotlivé scény můžu přehrávat vlastně i bez televize, a tak si momentálně dávám trochu oddech, abych je zapomněla a mohla se jimi pokochat po čase znova.

Teď popravdě vyčkávám, jakou další slepičí polévku mi filmaři naservírují.

Na závěr ještě řeknu, že jsem samozřejmě potkala lidi, kteří mi tvrdili, že by se jaktěživi nemohli dívat na jeden a ten samý film znova, když už ho viděli. Měli jediný argument: „Ale to už jsem viděl/a.“ A já na to říkám: „No právě, takže už víš na tuty, jak je to skvělý!“

Ano, je spousta filmů, které znova vidět nemusím ani já, ale považte… Když vím, že McGonnagallová řekne: „Jak je možné, že kdykoliv se něco přihodí, jste u toho vy tři?“ a Ron odpoví: „Paní profesorko, tutéž otázku si kladu už šest let,“ usmívám se už předem. Když Rudolf Hrušínský odříkává Máchův Máj, voříšek Karl von Bahnhof na něj kouká a světle modré embéčko se právě chystá překazit panu Hrušínskému jeho chvilku poezie, předem se nejen neusmívám, ale z plna hrdla chechtám už jen při pohledu na škodolibé bleděmodré embéčko. A když se směju předem, znamená to, že se směju pokaždé o chvilku déle. Když je takových scén ve filmu třeba dvacet, znamená to, že se usmívám dvacetkrát – plus nějaký čas navíc oproti okamžiku, kdy jsem viděla film poprvé.

A vo tom to je.

Přeji vám dobrou chuť u filmových slepičích polívšišek!