Mávám březnu

Těšila jsem se na jaro, ale v posledních dnech, kdy venku z vlasů vyklepávám sníh, se mi chce jaro přeskočit a začít se těšit rovnou na léto. Připadá mi totiž, že jaro se svými teplotami nestačí na to, aby rozmrazilo rampouch, ve který se měním.

Jsem spisovatel, tak to o sobě aspoň tvrdím, tudíž jsem měla psát a dokonce jsem něco i dopsala. Byla to kniha, tentokrát nebyla dětská a balancuje na pomezí románu s lehkým přídechem magického realismu a surrealistických výjevů, a též proplouvá každodenním životem s jeho radostmi i strastmi. Je tam divadlo, noviny, zahradní trpaslíci a taky mezilidské vztahy, protože ty nás samozřejmě zaměstnávají rády a často. O tom všem se ale ještě dozvíte. Román je odevzdaný, v názvu má motýly, křídla a ocel a třeba vyjde ještě letos. Ono celkově když jste spisovatel, tak to vypadá, že něco spisujete, což ano – určitě to děláte, ale taky hodně hledáte, pátráte, ptáte se, pak chvíli píšete, mažete, škrtáte, přepisujete, přesouváte kapitoly, mažete kapitoly, píšete jiné, zase hledáte, občas nenacházíte, tak někoho otravujete, jestli by o tom náhodou něco nevěděl a neztratil s vámi půlhodinku, a celkově to spisování je provázeno celou řadou nezbytných vedlejších činností – a na konci je pak v mém případě propletený příběh. A o tom někdy později.

Březen bývá spojen s jednou věcí, na kterou se určitě všichni, kterých se to týká, moc a moc těšíme, a to jsou daňová přiznání. Nejvíc se nepochybně těší lidé jako já, kteří pravidelně zatěžují daňového poradce. Pro mě je totiž tato problematika něco jako prales, do kterého mi někdo zapomněl dát kompas, baterku a ještě mi tam zhasnul. Letos to bylo ještě razantně prokořeněno – hurá, jednadvacáté století!! – čerstvou existencí mé datové schránky.

Každá technologická novota spolehlivě rozštípne mou osobnost na dvě, z nichž jedna má absolutní převahu, a sice ta pravěká. Ta druhá část, současná, moderně uvažující a pokroková, je většinou v defenzivě a musí té první hodně vysvětlovat. Vezměme si kupříkladu onu datovku. Miss Pravěk: „To je zase votrava. Jak se do toho mam přihlašovat a proč. Já chci žít v jeskyni.“ (Abyste rozuměli: ta jeskyně někde existuje, jenom já a jedna konkrétní kamarádka ji musíme najít, abychom si v ní mohly rozdělávat oheň a na něm vařit čaj.) Miss PokrokováTechnologie: „V pravěku bys žít nechtěla. Neteče tam teplá voda, nejezdí tam MHD a nejde tam internet.“ Miss Pravěk: „Já vím, to se jen tak říká. Ale tu datovku jsem si taky nevysnila. Teď už to bude jenom horší, samý přihlašování, za chvíli si bez hesla nekoupim ani rohlík.“ Miss PokrokováTechnologie: „Budeš se divit, ale ani v pravěku by sis nekoupila rohlík. Navíc to je elektronicky mnohem jednodušší a pohodlnější. Nemusíš chodit na finančák, pojišťovnu ani sociálku. Všechno hezky jedním vrzem.“ Miss Pravěk: „Já jsem se na ten finančák hezky prošla a chci jíst mamuta s koprovou omáčkou. Chybí mi lidský faktor.“ Miss PokrokováTechnologie: „Projít se můžeš i tak a aspoň ses naučila něco nového. Progresívnost, víš jak.“ Miss Pravěk: „Chci – se – naučit – progresivně – vařit – mamuta – s – koprovou-“ Cink. Na obě části mého rozpolceného já vyskočí zpráva od daňového poradce: „Mám pro vás ty soubory, jdeme na to.“ Miss Pravěk i Miss PokrokováTechnologie se svorně seberou a jdou bojovat se softwarem. Třikrát hurá, už je to odesláno, už je to hotovo. Máme data a zas data a napřesrok nanovo.

Taky jsem v březnu absolvovala dvě velmi příjemné besedy, školní a dospěláckou, a vytasila na milé zúčastněné své drahocenné originály ilustrací od tajuplné umělkyně jménem Striga. Heč. Víte, že Striga tetuje podobné a ještě i mnohem tajuplnější obrázky lidem přímo na tělo? Máte tetování? Já ne.

Naučila jsem se asi pět nových španělských slovíček (mezitím jsem je zase zapomněla), nechala se na Instagramu přijmout do Klubu klasikomilů (děkuji, pane Oldřichu a další!!), vypůjčila si v knihovně tunu knih, navštívila pražské věže (to byla ale kosa!!) a našla dům, v němž Božena Němcová dopsala Babičku.

Jo, a napsala několik korejských slabik, slov a možná nějakou frázi, utvrdila jsem se v tom, že mým absolutním favoritem mezi českými panovníky zůstává Karel IV., a svou fitness výzvu jsem splnila asi tak na dvacet procent. Jedla jsem spoustu bonbónů, čokolády a vypila mnoho kávy, protože nějak tu šílenou klendru ještě v březnu přežít musíme.

A tak v dubnu ještě za kamny budem a přeju nám všem trochu toho sluníčka a svěží jarní vánek.