O běhání, díl 1.: Jazyk na vestě a záchranný trávník

Dnes něco o běhání. A půjdeme na to pocitově, promítneme si to jako film, natočený kamerou přidělanou na čele. Hmm… Už teď se těším.

Když jsem chodila na druhý stupeň základní školy, bylo velké štěstí, že se náplň jednotlivých hodin tělocviku neoznamovala předem. Takhle mě totiž ten šok čekal až přímo v hodině, kdy jsme si, nic netušící dívčí školou povinné duše, natáhly černé elasťáky (ano, tenkrát se neříkalo legíny, nýbrž „elasťáky“, stály tak osmdesát, devadesát ká čé, ty lesklé klidně i sto dvacet; kdo byl king, měl bílý nebo barevný), a vydaly se napospas školním osnovám, áčko a béčko dohromady, víc holek, víc sportovního ducha. Tam vyučující zavelela, že si dvakrát oběhneme malý fotbalový, a pak půjdeme – kam, no? – do parku! Dáme si tam ten oblíbený okruh, co se oběhne dvakrát a je z toho patnáctistovka, vepředu poběží zase jenom Jana, co jezdí závodně na koni, Alena, co má místo nohou pružiny, a Irena, co chodí na atletiku.

Vyběhneme. Tělocvikářka má stopky, já si i tentokrát dávám předsevzetí, že budu koukat jenom na nohy – na Janiny nohy, protože Jana má patnáctistovku pod sedm minut, jezdí parkur a už zvládla i přespolní běh. Tentokrát mě nebude píchat v boku, pálit v plicích, nebudu trasu prokládat chůzí a doběhnu za Janou.

Zlatý voči. V plicích mě pálí už po půl minutě, protože Janiny nohy zkrátka peláší příliš rychle, takže si vyberu jiné nohy a udržuji – pro mě vražedné – tempo. Nohy přede mnou zpomalují do kroku, tož co se dá dělat, zpomalím taky, a ejhle, už je tu staré známé píchání v boku. Za pár let na střední se dozvím, že je to kyselina mléčná, teď je mi to ale jedno, kyselina nekyselina, hlavní je přežít do konce toho šíleného dvojitého okruhu.

Mimochodem: od té doby, co nám do osnov přibyla patnáctistovka, nenávidím celý ten park, protože mi připomíná tu patnáctistovku. Když tím parkem chodím s kamarádkou k ní na zahradu, kde čteme fikci inspirovanou hudební skupinou New Kids On The Block, snažím se cestou nedívat ani nalevo, kde je školní hřiště, které mi připomíná hod krikeťákem, ani napravo, kde je kromě tenisových kurtů taky ten náš slavný okruh, který mi připomíná tu patnáctistovku.

Zpět na trať. Je mi tak dvanáct, třináct, čtrnáct, jak kdy, a dopadne to pokaždý stejně. Sedm minut mýho mladýho života sežere patnáctistovka, o které kdybych věděla, že mě ten den čeká, tak strčím teploměr do čaje.

Nyní však srdnatě běžím. Chvíli jdu, když už to v plicích pálí nesnesitelně. Chvíli běžím, když sama sebe přesvědčím, že mě to přiblíží rychleji k cíli. Vážně až tak? Jo. Tyhle pocity jsem reálně měla.

Cíl, vyučující se stopkami. Kromě Jany, která jezdí parkur a uběhne přespolní běh, padáme všechny na trávník, ležíme na zádech s pokrčenýma nohama, jsme rudé jako rajská jabka a držíme se za břicha. Já v duchu přemýšlím, komu bych mohla odkázat své čokoládově hnědé morče, památník, který si vedu od první třídy, a kazety New Kids On The Block. Kamarádka, která má kousek odsud zahradu a taky má ráda morčata a New Kids On The Block, by o mou pozůstalost teoreticky stát mohla. Problém ale je, že právě teď leží vedle mě a s největší pravděpodobností řeší to samé. Nemůžeme si to však říci, neboť sotva popadáme dech. Vyučující nad námi hřímá, že se máme zvednout a procházet se, protože tohle je nejhorší, co můžeme udělat.

To se teda pletla, protože to bylo to jediný, co jsem já v tu chvíli mohla udělat! Ležím, pod zády mám chladivou zelenou trávu, aspoň na chvíli neřeším brouky a pavouky, cítím se jako slunéčko sedmitečné, co má krovky na odpis, a říkám si, že mám zase na půl roku pokoj.

Nepřeháním. Za pár let tělocvikář na gymplu řekne, že holky patnáctistovku v osnovách nemají, a nechá nás běhat jenom tisícovku, kterou jakž takž zvládám; neřeším, jestli je to pravda nebo ne, a jsem za to ráda.

Přesně o tomto vyučujícím se mi po letech zdá, když už jsem ze školy dávno venku, mám s ním zase hodinu tělocviku, běžím v jiném parku v jiné části města, mám pocit, že se vznáším, a cítím se neuvěřitelně svobodně. V té době to ale pokládám za jakýsi vzkaz shůry, protože tehdy už onen vyučující bohužel nebyl mezi námi. Taky mi něco takového připadá až příliš nepravděpodobné, na druhou stranu byly snové pocity z běhu tak intenzívní, že si ten sen pamatuji dodnes. Že to byl věštecký sen (nebo opravdu vzkaz?) se dozvím až za mnoho let, ale o tom zase někdy příště.

Pěkný den – a kdybyste nevěděli, kam s kazetou New Kids On The Block, můžeme se domluvit!