Proč Celestýna plete

„Teta Celestýna seděla za pultíkem, a jelikož byl krámek momentálně prázdný, štrikovala červenobíle pruhované ponožky.“

Čarodějky malostranské

Celestýna je nejstarší čarodějkou malostranského rodu, a jak Ginevra s chutí připomíná, ještě pamatuje „Franze Josefa, když byl ještě mladík.“ Kromě toho, že Celestýna chová ve světlíku netopýry, má také evidentní zálibu v pletení, jak dokazuje ilustrace z pera Strigy.

Ráda bych vám prozradila, proč se tento drobný detail v příběhu objevil.

Jedna z mých dvou babiček byla skutečně vášnivou pletařkou. Mladého Franze Josefa sice nepamatovala, ale zato já pamatuju ji, jak sedí v křesle s dřevěnými opěrkami, pije černý čaj a štrikuje, neboli jak říkal děda, „mává drátama a šmodrchá“.

Kromě svetrů, šál a čepic mi upletla taky soupravu oblečků na panenku, a to vám bylo něco tak kouzelně miniaturního, precizně vypracovaného a rozkošného, že jsem ty svetříky, sukýnky a šaty několikrát za týden vytahovala z papírového dětského kufříku, který jsme měli snad všichni (určitě na něm byl krteček nebo tak něco) a kochala jsem se copánky a proužky a pidi knoflíčky. Byla jsem na tu pletenou soupravičku strašně pyšná a chlubila se s ní před kamarádkami.

Asi ve třinácti jsem se o pletení a háčkování začala pokoušet sama a můj první výtvor byl – jak jinak – šála z bleděmodré kousavé příze angora a do základů háčkování mě uvedla mamka. Stvořila jsem dlouhého nevzhledného hada pomocí zašle bílého plastového háčku, který mám dodnes schovaný, a tento můj první výtvor vypadal naprosto příšerně, byl z dlouhých sloupků v každé řadě jinak široký, ale já nad sebou nelámala hůl. Ani háček.

Asi ve čtrnácti jsem se osmělila a vzala do rukou jehlice. Mám se rozepisovat o tom, jak byly hladké řady utažené tak, že na jehlici skoro nemohly dýchat, a řady obrace naopak plandaly, že by se jim do ok vešel ještě nějaký kamarád a pořád by měly místo?

Důležité je jedno: v šestnácti jsem už s jehlicemi mávala skoro jako babička a pletla si vlastní svetry, na gymplu pod lavicí (mobily ještě nebyly) jsem listovala pletacími časopisy a s mamkou, sestrou a tetou jsme pravidelně drancovaly kamenný obchod plný pletacích přízí. Mimochodem: i sestra, která v té době měla už vlastní rodinu, taky mávala dráty a rychlostně byla výkonná jako pletací stroj.

Na gymplu jsem sice získala schopnost štrikovat, ale přišla jsem o pletací babičku…

Jenže mezitím moje druhá babička, ta „šicí“, protože byla původním povoláním švadlenka (tak teď už víte, proč tetě Kraslavě v čarodějkách tak často vrčí šicí stroj!), začala ve velkém vyrábět pletené ponožky – a jasně že byly často pruhované! A taky velkou spoustu půvabných háčkovaných deček.

V dospělosti jsem si já sama prošla i fází nakupování – říkejme tomu spíš „skupování“ – klubíček, až na mě příze padala ze skříně. Taky jsem prošla fází třídění a darování příze těm, kteří uvítali klubka zadarmo.

Rovněž jsem si dala několik let pauzu, abych znova našla kouzlo oček na jehlicích nebo háčku. Výsledkem je třeba vlk Hubert.

Jednou v noci, zrovna v mezidobí pletací pauzy, se mi zdál sen, jak se přehrabuji ve skříni svetry, které jsem upletla. Byly tmavě zelené s bílými vyplétanými norskými vzory. Byl to jeden z takových těch snů, se kterými je vám dobře a vzpomínka na ně nevyšumí ani po letech.

Takže moje milé babičky: dneska je to o vás. Děkuju.