Kterak jsem se hnala Zapovězeným lesem za Harrym Potterem

Jedu temnotou, na sobě modrou havraspárskou mikinu (vypůjčenou, mimochodem, protože já jsem Mrzimor), z obou stran se po mně sápou bělavé kmínky olysalých stromů a natahují větve jako kostlivé pařáty. Každou chvíli očekávám nálet Mozkomorů a v duchu si už skoro připravuji Expecto patronum, než si vzpomenu, že jsem sakra vlastně nikdy nedostala ten dopis.

No vážně.

Všechno začalo u kolegyň Terky, Barči a Kamči, které navrhly, že se koná hospodský kvíz a že bychom se mohly účastnit.

Cože? Říkal někdo slovo „kvíz“? Na první dobrou se mě zmocnila představa, jak mě před zraky národa pronásleduje Lovec a už mi šlape na paty, zatímco Ondřej Sokol v potu tváře fandí, i když oba dobře víme, že nemám šanci. Asi takové pocity ve mně totiž vyvolává pomyšlení, že bych měla absolvovat jakoukoli vědomostní soutěž jinak než z vlastního gauče. Chápete: hlava okamžitě plná strachopudů.

A taky jsem se nikdy žádného hospodského kvízu neúčastnila.

Jenže… Do hry vstoupilo rácio (nebo to bylo ego?). Když jste viděli filmy Harryho Pottera tolikrát jako já, podaří se vám zahnat představu fandícího moderátora i funícího soupeře za krkem. Harry Potter? Pche. Jsem jasnej odborník. Však toho vím dost, ne? Zmijozelská společenská místnost má okna do jezera, živlem Nebelvíru je oheň a otec Lenky Láskorádové se jmenuje Xenofilius. Dursleyovi bydlí v Zobí ulici a tak vůbec. Nic nemůže ohrozit mou pozici bradavického nerda.

Nasadila jsem mikinu z konkurenční koleje (taky jsem ji nemohla dopnout, neboť, jak už padlo, byla vypůjčená), hrdinně jsem projela Zapovězeným lesem, unikla všem zákeřným, sápajícím se stromům, a už cestou mi začalo docházet, že si možná z potterovských filmů nepamatuju tolik, kolik si myslel můj vnitřní nerd, soutěžící z gauče.

Před místem činu, malebnou vesnickou hospůdkou, mě kromě tmy tmoucí vítaly kolegyně, které se vyzbrojily plášti a hůlkami, no prostě byly neodolatelně stylové. Obdržela jsem od jedné z nich modrostříbrnou kravatu koleje, která mi ladila s mikinou, a vůbec mi nevadilo, že do té koleje nepatřím. Mohla jsem se na chvíli cítit sofistikovaně a rafinovaně, takový mrzimorský impostor mezi havraspárskými intelektuály, jezevec mezi orly!

Uvnitř v sále na nás ze stěn shlíželi mrňaví Mozkomorové a vytištěné stránky z Denního věštce, na našem týmovém stole už na nás čekala soví pošta, papírové bludiště a mandragoří miminko v květináči. (A pavouk, naštěstí plastový, ale to mu žádné velké plusové body v mých očích nepřidalo.)

Zkrátím to. Hospodský kvíz není pro mejdla z gauče. A ono se ukázalo, že jsem mejdlo z gauče. Až do předevčírka jsem netušila, kolik zakletých faktů se skrývá ve filmech o Harrym Potterovi a jaké druhy záludných otázek jsou tvůrci kvízu ochotni přichystat. A taky jak kvalitně připravený může být konkurenční tým.

Bojovaly jsme ovšem jako lvice! No, já spíš jako jezevec… ale rvaly jsme se srdnatě, z hlav se nám kouřilo jako Seamusovi, když se snaží přeměnit vodu v dobrý rum, a z pátého místa jsme se během pěti kol vyšplhaly až na třetí. A pozor, to není vše, díky absolutně haute couture opláštění mých spolubojovnic jsme dokonce od moderátorky získaly první místo za kostýmy. A ponožky, opatřené páskou s nápisem: „Pán dal vítěznému týmu ponožky!“

Cesta zpět Zapovězeným lesem už nebyla tak strašidelná, neboť šťastná vzpomínka a pocit z mile stráveného večera zažene Mozkomory lépe než jakékoli zaklínadlo.

Fortuna major!