Když se řekne „vlak“, vybaví se někomu pan výpravčí s plácačkou, někomu Bradavický expres (taky pro vás ještě nepřijel?) a jinému zpoždění. Někomu možná každodenní cesta do školy nebo do práce. U mě by hodně záleželo na tom, kdy byste mi tu otázku položili. V těchto dnech mi před očima jako první vyskočí čtení ve vlaku, které mě – opět po roce – čeká již za pár dní. Mimochodem, tentokrát hodlám využít příležitosti a svézt se i jiným spojem čistě jako posluchač a poslechnout si jiné autory. Je to zkušenost, kterou vám můžu jedině doporučit. Kdysi dávno bych si ale při slově „vlak“ okamžitě vzpomněla na cesty do Ústí nad…

Když jsem byla mladší a menší, zbožňovala jsem filmy o četnících ze Saint Tropez. Doslova jsem na nich ujížděla, i když se v té době řadily spíš k filmům pro veterány. Měli jsme už videopřehrávač a já jsem byla pravidelným návštěvníkem tehdejší videopůjčovny v našem kině, jejíž existenci si mimochodem tímto příjemně připomínám. Čím více se videokazety přehrávaly, tím více se to podepisovalo na pásce, a v případě četníků ze Saint Tropez už páska pomocí charakteristických pruhů, které vám během sledování chvílemi lítaly přes obrazovku, hlásila vskutku velké opotřebení. Když film Četník ze Saint Tropez náhodou běžel i v televizi, zpívaly si moje spolužačky druhý den ve třídě „du ju du ju Saint Tropez“.…

Nad levým břehem se majestátně tyčila budova Národního divadla. Jeho zlatá korunka se třpytila v ranním slunci a bujné koňské trojspřeží na rohu střechy vzpínalo kopyta k nebi jako vždycky. Ta sousoší byla na střeše divadla dvě a oba dvoukolé vozíky řídily okřídlené bohyně. Když jsem byla malá, představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby ti koně slétli dolů na ulici a já se mohla v tom antickém voze projet. Čarodějka a zlatý elixír, s. 24 Obdivovala jsem je vždycky, ale zdola z nábřeží: dvě ne tak úplně identická trojspřeží, vzpínající se a bijící kopyty do vzduchu na rozích budovy Národního divadla. Zaprvé jsem od dětství zbožňovala koně, zadruhé…

Z mísy na ovoce a zeleninu na mě kouká žalostná parta a čeká, až si jí všimnu. U ovoce to ještě jakž takž jde, protože obsahuje cukr, na který moje zmlsané já slyší. Zelenina to má se mnou trochu těžší, protože u mě jednoznačně spadla do škatulky věcí, které si kupuju „pro dobrý pocit“. Co tam vlastně všechno patří? Úklidové prostředky – pro pocit, že uklízím. Více knih – pro pocit, že víc čtu. Karimatka – pro pocit, že pravidelně cvičím. Tak trochu těsné oblečení – pro pocit, že zhubnu. Zelenina – pro pocit, že jím zdravěji. Jazykové učebnice – pro pocit, že se učím cizí řeči jak ďas. Deskové hry…

Předem upozorňuji, že tento článek je psán z pohledu měšťáka. Možná na venkově prosedíte na louce celé dny nebo patříte k těm vzácným druhům měšťáků, které nejsou chráněny žádnou organizací pro záchranu ohrožených druhů. Tak jo, pusťme se do toho. Proč si vlastně lidi nechodí sednout na louku? Nemají čas? Nebaví je to tam? Není tam rychlé občerstvení ani voda ke koupání, nelze si tam nabít mobil ani se tam zabavit na interaktivním panelu, a co hůř, lezou tam mravenci a létá tam spousta dotěrného hmyzu. Nebo… je to lidem prostě tak nějak blbý? Možná jim připadá, že se tam nic neděje, tudíž je tam děsná nuda. Vzpomínám na dávné…

Když jsem byla na střední, moje třídní učitelka při zapisování absence těch, kdo už zase ráno zaspali, pronesla větu, která mi utkvěla v paměti: „Já vím, že rádi spíte. Já taky hrozně ráda spím.“ Tak tuhle větu byste ode mě po většinu života neslyšeli. Prý jsem málo spala už jako mimino, ke značné neradosti mojí maminky, která tudíž probděla velkou část nocí se mnou. Rodiče mi často pouštěli pohádky na gramofonových deskách, abych teda aspoň ležela a poslouchala, když už jsem byla vzhůru v době, kdy slušná mimina spí. Když nastal čas vystěhovat malého tyrana (rozumějte: mě) z kojenecké postýlky do dětského pokojíčku, ležela jsem často ve tmě a zírala…

„Každý, kdo se přestane učit, je stár, ať ve dvaceti, nebo v osmdesáti. Každý, kdo se dál učí, zůstává mlád.“ Henry Ford Věk, to číslo, nám nikdo neodpáře, ročník v občance přepsat nelze. Dle citátu Henryho Forda mi je chvílemi přibližně tolik let jako Brumbálovi, takže plus mínus… sto padesát? Jasně že v osmdesáti asi nepřeběhneme malé fotbalové stejnou rychlostí jako v osmnácti, ale jde o to, abychom se nezastavili nadobro. Přesněji řečeno – mně o to jde. Svět kolem nás je neustále v pohybu, mění se rychlostí přímo závratnou. Ve chvíli, kdy ztratím vůli ho následovat, zůstávám stát na místě… zatímco zbytek světa plyne dál, proplouvá kolem, utíká mi…

Když se mě lidi ptají, proč píšu knihy, napadá mě první nejlogičtější odpověď: No přece proto, abyste je vy mohli číst! Jako pádný argument to určitě obstojí, ale já sama sobě kladu jinou otázku: proč se moje postavy živí tím, čím se živí? A právě proto se v myšlenkách vracím ke své prvotině, tak trochu mysteriózní Síti snů. Vyšla v roce 2017 a její hlavní hrdinka Monika se mi tak nějak sama vysypala z rukávu. A já už trochu tuším odpověď na svou vlastní otázku. Když čtete knihu, můžete se najednou prohánět prérií na koňském hřbetě, navštívit pravou japonskou čajovnu, porazit draka nebo se stát, co já vím, třeba detektivem…

To bylo ale horko! Navíc když se veletržní palác opravuje a veletrh se konal v náhradních prostorách – ovšem musím říct, že i tak na výbornou, a dokonce i oblíbený šáleček horké a velmi silné kávy jsem si dala, navzdory parnu. Nemalou měrou jsem měla situaci ulehčenou tím, že jsem, na rozdíl od jiných, nemusela trávit celý den ve stánku za pultem. Tímto provolávám třikrát sláva a především děkuji všem, kdo nám autorům i davu knihomilců umožnili se vidět a slyšet. Jak to tedy na veletrhu Svět knihy se mnou bylo? V sobotu 11. června jsem se ve dvě hodiny odpoledne nejprve účastnila trojsetkání s autory na stánku FantomPrintu spolu…