„Teta Celestýna seděla za pultíkem, a jelikož byl krámek momentálně prázdný, štrikovala červenobíle pruhované ponožky.“ Čarodějky malostranské Celestýna je nejstarší čarodějkou malostranského rodu, a jak Ginevra s chutí připomíná, ještě pamatuje „Franze Josefa, když byl ještě mladík.“ Kromě toho, že Celestýna chová ve světlíku netopýry, má také evidentní zálibu v pletení, jak dokazuje ilustrace z pera Strigy. Ráda bych vám prozradila, proč se tento drobný detail v příběhu objevil. Jedna z mých dvou babiček byla skutečně vášnivou pletařkou. Mladého Franze Josefa sice nepamatovala, ale zato já pamatuju ji, jak sedí v křesle s dřevěnými opěrkami, pije černý čaj a štrikuje, neboli jak říkal děda, „mává drátama a šmodrchá“. Kromě svetrů,…

Znáte 73 otázek Vogue, kladených celebritám? Chcete být svou vlastní celebritou a zkusit si to doma? Tak prosím! A aby vás nevyděsilo vysoké číslo, zkusila jsem to otočit. Tak vezměte kámoše, rodinu nebo svého oblíbeného plyšáka a hybaj na červený koberec, protože 37 otázek pro tu největší celebritu – Vás!! – je zde. (A při té příležitosti si můžete přečíst i odpovědi mé maličkosti.) Příjemnou zábavu!

Ty čarodějky se ale mají, samá kouzla, žádné starosti. Ba ne, jsou tu přece ta mizející domovní znamení, pár nerudných čarodějnických kolegyň, co by je nejraději vyhnaly z Prahy, a taky sem tam nějaká ta zlomyslná bytost nebo pekelník s po čertech prohnanou nabídkou. Přece jen ale mají čarodějky nejen malostranské několik speciálních výhod, které by se – ruku na srdce – občas hodily i nám lidem. A začnu skřítkem domovníčkem. Tak třeba Kraslava má Lojzíčka, kterého sice momentálně trápí šotek, ale jinak je takový pořádkumilovný skřítek výtečným společníkem. Zaprvé je věrný, takže se nemusíte bát, že by vám frnknul k sousedům, protože je tam plnější miska mléka. Takový domovníček…

Dnes jsem seděla v kavárně, kam chodím poměrně často, a tak nevím: byl tam i naposledy, nebo ho tam někdo ubytoval mezi mou minulou a dnešní návštěvou? Byl to on, psací stroj, starší, než na jakém jsem kdy měla tu čest psát. A tak jsem si doma uvařila černý čaj s příchutí lesního ovoce, protože černý čaj se u mě rovná nostalgii, a vzala jsem ten sypaný, co se musí dávat do sítka nebo „vajíčka“. Pro posílení pocitu nostalgie. Zpátky do mého dávnověku… Psací stroj, jak známo, měl klávesy, a tak ve mně, stejně jako klavír, budil už od dětství touhu do těch kláves ťukat. Pro mě to bylo téměř…

No není tohle velkolepý nadpis? Představili jste si pod ním aspoň barvité líčení čarovných levitujících zámků či tajuplných zahrad, průchody do jiných dimenzí, případně firemní večírek ve visutých zahradách Semiramidiných? Nebo třeba že jsem poslední egyptská královna. Skutečnost je mnohem prostší, a aniž bych vám chtěla cokoli podsouvat, věřím, že v následujících řádkách se – možná – chvílemi poznáte. Na cestě za těmito věcmi umím být i důkladná. Má to však jeden háček: někde uprostřed té cesty se často zadrhnu. Úvodní okecávačky máme odbyty, můžeme přejít k věci. V mé hlavě v tuto chvíli neexistují žádné fantaskní výjevy (tedy většinou), nýbrž následující ordinérní věci: bláznivý oranžový svetr s pestrobarevnými pruhy,…

Spousta knih, moře stánků a oceán lidí – tak to je každoroční festival Svět knihy – a jinak to být ani nemůže a nesmí! Protože milovníků knih je mnoho. V sobotu 13. května jsme na stánku nakladatelství conQueer prodali první výtisky Ocelových křídel motýla, která se oficiálně rozletí po knihkupectvích v průběhu tohoto týdne. A taky jsem první výtisky podepsala. Děkuji všem, kdo jste si přišli pro podpis a pro knihu nebo jen tak na kus řeči a nějaké to selfie! Kolegyně Alexandra, Zuzka a Johanka měly na stánku rušno, sem a tam se míhal také majitel nakladatelství a navštívit nás přišel i autor obálky René Vaněk s přítelkyní. Kromě…