Dnes něco o běhání. A půjdeme na to pocitově, promítneme si to jako film, natočený kamerou přidělanou na čele. Hmm… Už teď se těším. Když jsem chodila na druhý stupeň základní školy, bylo velké štěstí, že se náplň jednotlivých hodin tělocviku neoznamovala předem. Takhle mě totiž ten šok čekal až přímo v hodině, kdy jsme si, nic netušící dívčí školou povinné duše, natáhly černé elasťáky (ano, tenkrát se neříkalo legíny, nýbrž „elasťáky“, stály tak osmdesát, devadesát ká čé, ty lesklé klidně i sto dvacet; kdo byl king, měl bílý nebo barevný), a vydaly se napospas školním osnovám, áčko a béčko dohromady, víc holek, víc sportovního ducha. Tam vyučující zavelela, že…

Těšila jsem se na jaro, ale v posledních dnech, kdy venku z vlasů vyklepávám sníh, se mi chce jaro přeskočit a začít se těšit rovnou na léto. Připadá mi totiž, že jaro se svými teplotami nestačí na to, aby rozmrazilo rampouch, ve který se měním. Jsem spisovatel, tak to o sobě aspoň tvrdím, tudíž jsem měla psát a dokonce jsem něco i dopsala. Byla to kniha, tentokrát nebyla dětská a balancuje na pomezí románu s lehkým přídechem magického realismu a surrealistických výjevů, a též proplouvá každodenním životem s jeho radostmi i strastmi. Je tam divadlo, noviny, zahradní trpaslíci a taky mezilidské vztahy, protože ty nás samozřejmě zaměstnávají rády a často.…

Proč ten nadpis šišlá? Hned se dozvíte… Znáte ten okamžik, kdy si prostě potřebujete pustit film, i když ho už znáte nazpaměť? Ne, počkat, v tom je právě ten trik. Víte totiž jistě, na co se můžete těšit, co vám vykouzlí úsměv na rtu, nažene husí kůži nebo vytlačí slzu z oka. Začnu dobou, kdy ještě nebylo video. Ani DVD. Ani streamovací služby. Kdy jste prostě museli v televizním programu vychytat okamžik, kdy dávali váš oblíbený film nebo seriál, a letět domů třeba sprintem, abyste ho stihli, bylo-li třeba. Ještě si na to pamatuju. Neotřesitelnou klasikou byly v tomto ohledu vánoční pohádky. Musela jsem vidět princeznu Krasomilu a její zpívající…

I menší obecní knihovny jsou důležité, nebo alespoň já jsem o tom přesvědčená, navíc když jsou ještě tak krásné jako ta veltěžská. V pátek 17. března jsem totiž v rámci akce Města a obce čtou vyrazila do Veltěž v okrese Louny, kde mají jezdecký klub s koníky, hrozně šikovné dobrovolné hasiče a taky nová sportovní hřiště, ale já jsem přece jen tentokrát zastavila hnedle na začátku obce, protože tam je krásná, nová a moderně vybavená knihovna, v níž čekaly hned dvě paní knihovnice, které mi připravily opravdu báječné modré křeslo. Besedovali jsme tentokrát s dospěláky a já jsem taky trochu četla: o duchovi mnicha, který rád hleděl na dno kalichu…

Březen jsem zahájila besedou na Základní škole Ročov. Hned ráno mě vítala jasně modrá obloha a sluníčko, a v podobném duchu se neslo i naše povídání. Nejdřív pár slov o Ročově, protože tato obec si to nepochybně zaslouží. Zdejší dějiny se píší od 14. století, kdy zde v údolí stávala tvrz v místě, kde je dnes Dolní Ročov. V tomtéž století se odehrála ještě řada jiných významných věcí: Albrecht z Kolovrat dostal od Karla IV. povolení vystavět na kopci městečko, a to dnes známe jako Horní Ročov. V Dolním Ročově vznikl klášter augustiniánů. V jeho kostele najdete tzv. Področovskou Madonu s Ježíškem, která je vysoká 1,25 metru, shlíží k vám…

Už to vypadalo, že se zima vzdává. Teploty nám vyšplhaly pěkně vysoko a jaromilci, mezi které částečně patřím i já (nepřehlédněte to slovo „částečně“!), si začali pomalu mnout ruce a dávat sbohem péřovým bundám. Jenže najednou je zima zase tu a ohlašuje famózní návrat. A já se raduju – tak trochu ze zištných důvodů. Na vysvětlenou: zatímco jedna moje polovina by už nejraději naházela zimní bundy a čepice do pračky a vytáhla lehký jarní kabát, ta druhá, v uplynulých dnech zastrčená někde v koutě, se začala hlasitě ozývat, a z přiložené fotky pochopíte proč. No jistě, může za to obsah téhle krabice – a nejen on. Konkrétně tato krabice však…

A tak minul Valentýn a máme před sebou ještě dva týdny měsíce února, který, když chce, umí být pěkně rozvláčný a taky nerozhodný. Někdy vás zasype sněhem, jindy dá nesmělou naději na teplý jarní den, většinou ale přešlapuje mezi dvěma ročními obdobími a často se zasekne někde uprostřed. Bývaly časy, kdy jsem únor přímo nesnášela. Zima se nesnesitelně natahovala, jaro v nedohlednu. Stromy holé, obloha často šedivě bezútěšná a při odklízení sněhu jsem si opakovala: „Únor bílý, pole sílí,“ abych si pozvedla pracovní morálku; myslela jsem usilovně na to, že moje dřina s lopatou bude za pár měsíců vykoupena radostí zemědělců. Chodila jsem po světě a rozhlašovala, jak nenávidím únor,…

Taky vám čas někdy uteče jako voda? Pohledem zpět se klidně i jednatřicet dní přežene jako mávnutím kouzelného proutku. Tedy zdánlivě. „To tak hrozně uteklo,“ slýchám často, no ano, i z vlastních úst. Zhruba před půl rokem jsem si umanula, že prohlédnu do systému Bullet Journal, neboli specifického způsobu psaní deníku. Právě před pár dny, na začátku nového měsíce, jsem se div nezhrozila, že nadepisuji „únor“, když mi připadá, že leden snad ani nebyl. Že zdání klame, jsem zjistila okamžitě, když jsem nalistovala o několik stránek zpátky. Samozřejmě jsem nedokončila úplně vše, co jsem si naplánovala, ale i zběžné prolétnutí deníku očima mě poněkud uklidnilo, že ta nezřetelná šmouha, která…

Jak být co nejvíc produktivní? Dělejte to a to po dobu 21 dní, vyfoťte to a postujte pokud možno tady a tamhle, přidejte se do skupiny… Neboť doba jednadvaceti dnů je nezbytná pro utvoření návyku. A co po mně, milí tvůrci aplikací, vlastně doopravdy chcete? Myslíte to se mnou dobře, abych si utvořila zdravý návyk, nebo u mě chcete vytvořit závislost? (Mrkací smajlík… házím tu otázku do éteru s vědomím, že mi tvůrci aplikací stejně neodpoví popravdě.) A taky se teď hodlám pěkně s chutí vykašlat na všechny aplikace, které mám používat denně po dobu nevím kolika dní, a jdu si vzpomenout, kdy jsem se naposledy doopravdy, hutně, krutopřísně a…

„Mně se to prostě nelíbilo.“ „To je nejkrásnější knížka, jakou jsem kdy četl/a!“ „To je tak hrozná blbost. Vůbec mě to nebavilo.“ „Jako dítě jsem to nepochopil/a, ale v dospělosti už ano.“ To byl stručný souhrn názorů, které jsem slyšela a stále slýchám na příběh, který napsal jeden pilot, co posledního července roku 1944 vzlétl z Korsiky a už se nikdy nevrátil. Trosky jeho letounu byly nalezeny ve Středozemním moři poblíž Marseille až v roce 2000. Rok před osudným letem však stihl vydat svou nejznámější knihu jménem Malý princ. Od začátku jsem ji viděla v dětském oddělení naší knihovny, ale jako dítě jsem po ní nikdy nesáhla. Jako by mě…