Dnes se mi zachtělo napsat vám opět něco krásného. A co může být krásnějšího než úklid! Neťukáte si teď na čelo? V pořádku, zcela chápu. Taky jsem ťukala a ještě u toho pronášela zaklínadla. Všechno to začalo ručníkem stočeným do ruličky… O tom srolovaném ručníku mi kdysi pověděla jedna kamarádka, stejně jako o uklízení všeho v koupelně do skříněk, ukládání oblečení svisle (jo, vážně!) a dalších věcech. Zeptala jsem se jí, jestli něco takovýho myslí vážně a kde k takový zhůvěřilosti přišla. No jasně, může za to ta Japonka, povídá kamarádka, připadá mi to docela zajímavý, dodává ještě. Mně to teda nepřipadalo vůbec zajímavý, přišlo mi to padlý na hlavu…

Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře. Samozřejmě, protože časem vzpomínky blednou… Sedím, kolem mě kabely, před sebou mám fyzicky černou krabičku, asi modem nebo tak něco, a teoreticky mám před sebou ještě i propojení té krabičky s televizí. Jejda, on to asi není modem, on je to set-top-box. Zapojím kabely podle návodu, ale jeden kabel je moc krátký, a to není všechno. Na druhém konci toho kabelu něco chybí, a není to televize, protože do té už jsem zapojila ten předchozí kabel. Přemýšlím, co by tam asi tak mohlo chybět, a vtom nacházím email od pošty, že modem je již na cestě k nim, ale zatím ne ke mně. Tak dlouhý kabel…

Pobavím vás? Já doufám, že ano. Buďto se v tom poznáte, nebo v tom poznáte svoje spolužáky (známé, příbuzné…), případně si řeknete, že „šmarjá, něco takovýho snad nemůže existovat“. Věřte, může. Vidíte obrázek sněhuláků? A vidíte toho úplně vlevo? To jsem já. Na začátku byl… Lyžák. Povinný lyžařský výcvik. Toto slovo se pro mne na dlouho stalo synonymem zaručeného způsobu, jak se společensky znemožnit, klesnout na sportovní dno a navrch dostat teplotu. No co, aspoň jsem si na pokoji přečetla Divokého koníka Ryna. Všichni to známe, sedmá třída, jede se na lyžák, část třídy jásá, část je zvědavá, část si děsně fandí, vyštrachá z hlubin skříně starou kombinézu (po sestře…

No to přijde na to, v jakých měrných jednotkách to počítáte. A je nutné vůbec pořád jenom počítat? Exupéry v knize Malý princ říkal, že lidé milují čísla, a měl pravdu. Co jde spočítat, změřit a zvážit, to vnímáme jako reálné. Protože lze přece říct, že to je dražší, větší, delší, případně lze spočítat, kolik toho bylo, a pak to jde snáze změřit. Dám teď slovo panu Antoinovi… „Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vykládáte o novém kamarádovi, nikdy se vás nezeptají na nic podstatného. Nikdy je nezajímá: „Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?“ Místo toho se ptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik…

Řekněme to takhle: jste fanoušky bujarých silvestrovských oslav, kde víno teče proudem, zábava jede na plné obrátky, chlebíčky mizí z mís, zato hosté nemizí ještě v pět ráno a nikdo to od nich ani nečeká? Tak to byste už po půlhodině litovali, že jste mě vůbec pozvali a neposadili místo mě na křeslo pokojovou květinu, protože s tou by byla větší sranda. Ten náš národ se poslední dobou nějak hrozně rád dělí, takže aktuálně jsem zaregistrovala tým prskavka (včetně příslušného hashtagu), jehož protipólem zřejmě, jak tuším, bude tým petarda. Znamená to, že mnozí jsou, z mého pohledu docela logicky, proti bezhlavému odpalování rachejtlí, které jmenovitě u nás začíná snad den…

Když jsem dnes ráno (ještě byla tma a na tmavomodré obloze svítil doznívající úplněk doslova jako pominutý) ve ztichlém, ještě neprobuzeném bytě připravovala čaj, kávu a kakao, říkala jsem si: „Tak. Teď se cítím úplně jako na all inclusive, jen obráceně. Já jsem ten, kdo nosí z kuchyně a kdo servíruje.“ Zaplavil mě ten hřejivý pocit, který s sebou přináší starostlivost, jenže hned po něm se dostavila další představa: být tak zase chvíli na dovolené, kde se tohle všechno udělá samo! A v té chvíli mi došlo, jak snadno člověk přepne mysl na autopilota, podlehne zjednodušování a opakuje něco, co má už dlouho naučené, aniž by se nad tím lépe…

Knížky a filmy našeho dětství. Určitě jsme každý měli svá vlastní „nej“, ta moje jsou samozřejmě už trochu staršího data, ale… Poštovní krabice Tak úplně nejdřív začnu s krabicí od doutníků. Žádný strach, netrpěla jsem v dětství závislostí na nikotinu o nic víc, než jí trpím dnes. Jde ovšem o krabici, která se posílala mezi okny dvou domů a která v sobě skrývala tajné vzkazy. No jistě, jde o slavné Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové, jejíž jméno v dětství většina z nás komolila a říkala jí Lingerová. O té krabici na provázku jsme s kamarádkou moc a moc snily… Nakonec jsme se musely spokojit s jinou formou tajné korespondence,…

Moji milí, zlatí. Ať vás toto přání zastihne v jakékoli náladě, chvíli a rozpoložení, toto přání bude jiné. Moc ráda bych vám všem popřála tak jako jindy: bohatou nadílku, veselé Vánoce, šťastný nový rok… Dnes vám ale přeji klid, mír, respekt a toleranci. Tragédie, která se odehrála v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nemá a nesmí mít obdoby. Ten smutek nelze odmyslet, odzpívat koledami ani zajíst cukrovím. Věčná památka všem nevinným obětem. Držme při sobě. Přeji vám klidný a bezpečný rok 2024. 💔

Upřímnou soustrast všem, kdo museli tři dny před Štědrým dnem místo příprav na Vánoce se svými blízkými zažít tolik nepředstavitelné bolesti. Univerzita, místo, kam se mladí lidé chodí vzdělávat, pokojná, krásná historická budova kousek od Vltavy… Možná se odborníci teď předhánějí v tom, jak se na takovou věc připravit. Já ale lidsky na něco takového nebudu připravena nikdy. Odmítám být, protože něco takového sem nepatří. Pohled na studenty, kteří běží s rukama nad hlavou z budovy fakulty, nemůže nechat nikoho chladným. Neexistuje dostatek slov, kterými by bylo možno vyjádřit soucit se všemi, kdo si něčím takovým museli projít.