„Je mi moc líto, ale ta malinká tříbarevná, kterou jste chtěli, už je rezervovaná. Ale měla bych tu jednu roční…“ Viděli jste někdy peruánské morče? Já ledatak na fotce v příručce o chování morčat a na YouTube. V srpnu nám totiž za duhu odešla v požehnaném věku rozeta Vendulka a doma zbyly dvě hlodavčí holky. A králíček. Chvíli jsem myslela, že zůstaneme na dvou morčátcích, jenže i po několika týdnech jsem se přistihla, že pořád krájím zeleninu i ovoce na čtyři díly, přestože zvířátka jsou už jen tři. Čtvrté místo zůstávalo zkrátka pořád tak nějak neobsazené. Vzala jsem to jako impuls a vyzbrojena odhodláním jsem zahájila internetové pátrání. Z chovatelských…

Nebojte, to není dopravní hlášení. To jsem si jenom koncem září pošesté zaběhla v Ústí nad Labem půlmaraton a řekla jsem si, že šestka je možná fajn – tedy kromě toho, že ji považuji za své šťastné číslo – a že bych tímto svou, ehm, kariéru půlmaratonce mohla pověsti na hřebík. Tu kariéru si představujte přibližně takto: nejdřív se hecuju, jestli jo, nebo jestli ne, nakonec zakoupím na internetu startovné, pár týdnů trénuji, v den konání si vyzvednu startovní číslo – konkrétně já to udělám v Ústí nad Labem, pro které mám odmalička slabost. Vybavena číslem a čipem se odeberu do zázemí pro běžce, to je takový báječný prostor se…

Asi by se také slušelo prozradit, jak jsem na tom v současné době se psaním. Inu, polovina září za námi a já pilně spisuji. Dostávala jsem dotazy, zdali Čarodějky malostranské budou pokračovat. Ó ne. Čarodějky jsou trilogie, a když je jednou něco trilogie, tak to má tři části a hotovka! Takže co dál? Už delší dobu mám rozpracovaný příběh o jedné slečně, co nevládne kouzly všedními, ale co má velké umělecké nadání, ale jinak ji v životě čeká velká změna. V prababiččině šupleti najde… Ale ne, počkejte si, až to sepíšu a někde vydám. Prozradím už jen tolik, že s touto hrdinkou budeme trochu cestovat. Od června ke mně navíc…

I letos se čte ve vlaku! Vysoká škola kreativní komunikace pořádá i letos Festival autorského čtení ve vlaku. Jak to probíhá? Nastoupíte do vybraného vlakového spoje, kde vám bude cestu zpříjemňovat některý z českých autorů tím, že vám bude číst na mikrofon ukázky ze své knihy. Se mnou a také s autorem Davidem Laňkou se můžete potkat ve středu 14. září na trati Praha Hlavní nádraží – Strančice a zpět. Z Prahy vyjíždíme v 8:18 hodin a ze Strančic v 9:08. Těšíme se! Oficiální stránky akce najdete zde: https://www.ctenivevlaku.cz/

Když se řekne „vlak“, vybaví se někomu pan výpravčí s plácačkou, někomu Bradavický expres (taky pro vás ještě nepřijel?) a jinému zpoždění. Někomu možná každodenní cesta do školy nebo do práce. U mě by hodně záleželo na tom, kdy byste mi tu otázku položili. V těchto dnech mi před očima jako první vyskočí čtení ve vlaku, které mě – opět po roce – čeká již za pár dní. Mimochodem, tentokrát hodlám využít příležitosti a svézt se i jiným spojem čistě jako posluchač a poslechnout si jiné autory. Je to zkušenost, kterou vám můžu jedině doporučit. Kdysi dávno bych si ale při slově „vlak“ okamžitě vzpomněla na cesty do Ústí nad…

Když jsem byla mladší a menší, zbožňovala jsem filmy o četnících ze Saint Tropez. Doslova jsem na nich ujížděla, i když se v té době řadily spíš k filmům pro veterány. Měli jsme už videopřehrávač a já jsem byla pravidelným návštěvníkem tehdejší videopůjčovny v našem kině, jejíž existenci si mimochodem tímto příjemně připomínám. Čím více se videokazety přehrávaly, tím více se to podepisovalo na pásce, a v případě četníků ze Saint Tropez už páska pomocí charakteristických pruhů, které vám během sledování chvílemi lítaly přes obrazovku, hlásila vskutku velké opotřebení. Když film Četník ze Saint Tropez náhodou běžel i v televizi, zpívaly si moje spolužačky druhý den ve třídě „du ju du ju Saint Tropez“.…

Nad levým břehem se majestátně tyčila budova Národního divadla. Jeho zlatá korunka se třpytila v ranním slunci a bujné koňské trojspřeží na rohu střechy vzpínalo kopyta k nebi jako vždycky. Ta sousoší byla na střeše divadla dvě a oba dvoukolé vozíky řídily okřídlené bohyně. Když jsem byla malá, představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby ti koně slétli dolů na ulici a já se mohla v tom antickém voze projet. Čarodějka a zlatý elixír, s. 24 Obdivovala jsem je vždycky, ale zdola z nábřeží: dvě ne tak úplně identická trojspřeží, vzpínající se a bijící kopyty do vzduchu na rozích budovy Národního divadla. Zaprvé jsem od dětství zbožňovala koně, zadruhé…

Z mísy na ovoce a zeleninu na mě kouká žalostná parta a čeká, až si jí všimnu. U ovoce to ještě jakž takž jde, protože obsahuje cukr, na který moje zmlsané já slyší. Zelenina to má se mnou trochu těžší, protože u mě jednoznačně spadla do škatulky věcí, které si kupuju „pro dobrý pocit“. Co tam vlastně všechno patří? Úklidové prostředky – pro pocit, že uklízím. Více knih – pro pocit, že víc čtu. Karimatka – pro pocit, že pravidelně cvičím. Tak trochu těsné oblečení – pro pocit, že zhubnu. Zelenina – pro pocit, že jím zdravěji. Jazykové učebnice – pro pocit, že se učím cizí řeči jak ďas. Deskové hry…

Předem upozorňuji, že tento článek je psán z pohledu měšťáka. Možná na venkově prosedíte na louce celé dny nebo patříte k těm vzácným druhům měšťáků, které nejsou chráněny žádnou organizací pro záchranu ohrožených druhů. Tak jo, pusťme se do toho. Proč si vlastně lidi nechodí sednout na louku? Nemají čas? Nebaví je to tam? Není tam rychlé občerstvení ani voda ke koupání, nelze si tam nabít mobil ani se tam zabavit na interaktivním panelu, a co hůř, lezou tam mravenci a létá tam spousta dotěrného hmyzu. Nebo… je to lidem prostě tak nějak blbý? Možná jim připadá, že se tam nic neděje, tudíž je tam děsná nuda. Vzpomínám na dávné…

Když jsem byla na střední, moje třídní učitelka při zapisování absence těch, kdo už zase ráno zaspali, pronesla větu, která mi utkvěla v paměti: „Já vím, že rádi spíte. Já taky hrozně ráda spím.“ Tak tuhle větu byste ode mě po většinu života neslyšeli. Prý jsem málo spala už jako mimino, ke značné neradosti mojí maminky, která tudíž probděla velkou část nocí se mnou. Rodiče mi často pouštěli pohádky na gramofonových deskách, abych teda aspoň ležela a poslouchala, když už jsem byla vzhůru v době, kdy slušná mimina spí. Když nastal čas vystěhovat malého tyrana (rozumějte: mě) z kojenecké postýlky do dětského pokojíčku, ležela jsem často ve tmě a zírala…