Každodenní shon. Bzučení počítačů v kancelářích. Hukot velkoměsta. Nebo cvrkot maloměsta. Povinnosti, starosti, cíle, přednost zprava, docházející náplň do tiskárny, termín příští splátky, hlášení pro šéfa. Úkoly, předsevzetí… Nebo třeba letokruhy na pařezu – kolik tomu stromu bylo let? A co tamhleta sýkorka s modrou čepičkou? Cítíte ten rozdíl? Každý den na nás číhá spousta věcí, které se prostě udělat musí, protože když se neudělají, počkají si na nás. Znáte to rčení, které bohužel většinou odvede spíš medvědí službu: práce neuteče, nemá nožičky. To je sice pravda, ale nakupí se a její schopnost hromadit se vyvrcholí tím, že se nám všechno sesype na hlavu. Fajn, splníme si tedy své „musy“,…

Autor se má prý občas na svém webu ohlásit, aby bylo vidět, že je „někdo doma“. Tak se poslušně hlásím a jsem tu dneska jenom na skok, neboť mám momentálně rozdělanou spoustu práce. A rovnou s sebou nesu svůj prastarý zvyk, a to slovo „prastarý“ snad ani není moc přitažené za vlasy. Však to patří nejen do minulého století, ale rovnou do minulého tisíciletí, ne? Já vím, v novém tisíciletí jsme teprve nějakých čtyřiadvacet let, ale proč tomu nepřidat trochu patiny… Balit knížky do papíru jsem se naučila při pracovním vyučování někdy na prvním stupni ZŠ, a pak jsme tu dovednost ještě pilovaly s mamkou doma. Tenkrát jsme k tomu…

„Králíčka zuby nikdy nebolí. Chroupá jen mrkvičku a zelí, do cukrárny nechodí.“ Z mého pohledu je králíček cvok, ale je v tom nevinně. Zmíněný králíček bydlel totiž na zdi v zubní ordinaci v základní škole, kterou jsem kdysi navštěvovala, a pravidelně schytával můj strach a frustraci – ještě že byl jenom na plakátě. Dopoledne, slunečno, hrobové ticho, píšeme písemku z matiky, ozývá se jen tichounké šustění našich propisek a mikrotužek o papír a občasné zabodnutí kružítka či přiložení úhloměru. A taky kvílení zubařské vrtačky. Naše škola byla stavěná do tvaru písmene U a někde uprostřed se nacházelo elektrické křeslo. Ne, pardon, zubařské křeslo, ale já to vnímala nějak podobně. Kdepak…

#glosa Ten hashtag jsem sem dala naschvál, víceméně pro pobavení, protože normálně to nedělám. Dnes to ale bude skutečně jen krátké zamyšlení. Udály se dvě věci, jedna nedávno a druhá dávno. Nedávno jsem psala o tom, jak jsem absolvovala další kolečko úklidu s Marií Kondo. Každé takové třídění a posílání věcí dál mě znovu přivede k zamyšlení, jaké věci si chci nejen aktuálně ponechat, ale také v budoucnu pořídit. V oblečení mi hodně pomáhá takzvaná „capsule wardrobe“, skládající se z navzájem snadno kombinovatelných základních kousků, většinou dosti neutrálních barev. Člověku to pomáhá udržet onu hranici, za kterou nepůjdeme a nepustíme se do zbrklého pořizování věcí, které se potom valí doma,…

Dnes se mi zachtělo napsat vám opět něco krásného. A co může být krásnějšího než úklid! Neťukáte si teď na čelo? V pořádku, zcela chápu. Taky jsem ťukala a ještě u toho pronášela zaklínadla. Všechno to začalo ručníkem stočeným do ruličky… O tom srolovaném ručníku mi kdysi pověděla jedna kamarádka, stejně jako o uklízení všeho v koupelně do skříněk, ukládání oblečení svisle (jo, vážně!) a dalších věcech. Zeptala jsem se jí, jestli něco takovýho myslí vážně a kde k takový zhůvěřilosti přišla. No jasně, může za to ta Japonka, povídá kamarádka, připadá mi to docela zajímavý, dodává ještě. Mně to teda nepřipadalo vůbec zajímavý, přišlo mi to padlý na hlavu…

Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře. Samozřejmě, protože časem vzpomínky blednou… Sedím, kolem mě kabely, před sebou mám fyzicky černou krabičku, asi modem nebo tak něco, a teoreticky mám před sebou ještě i propojení té krabičky s televizí. Jejda, on to asi není modem, on je to set-top-box. Zapojím kabely podle návodu, ale jeden kabel je moc krátký, a to není všechno. Na druhém konci toho kabelu něco chybí, a není to televize, protože do té už jsem zapojila ten předchozí kabel. Přemýšlím, co by tam asi tak mohlo chybět, a vtom nacházím email od pošty, že modem je již na cestě k nim, ale zatím ne ke mně. Tak dlouhý kabel…

Pobavím vás? Já doufám, že ano. Buďto se v tom poznáte, nebo v tom poznáte svoje spolužáky (známé, příbuzné…), případně si řeknete, že „šmarjá, něco takovýho snad nemůže existovat“. Věřte, může. Vidíte obrázek sněhuláků? A vidíte toho úplně vlevo? To jsem já. Na začátku byl… Lyžák. Povinný lyžařský výcvik. Toto slovo se pro mne na dlouho stalo synonymem zaručeného způsobu, jak se společensky znemožnit, klesnout na sportovní dno a navrch dostat teplotu. No co, aspoň jsem si na pokoji přečetla Divokého koníka Ryna. Všichni to známe, sedmá třída, jede se na lyžák, část třídy jásá, část je zvědavá, část si děsně fandí, vyštrachá z hlubin skříně starou kombinézu (po sestře…

No to přijde na to, v jakých měrných jednotkách to počítáte. A je nutné vůbec pořád jenom počítat? Exupéry v knize Malý princ říkal, že lidé milují čísla, a měl pravdu. Co jde spočítat, změřit a zvážit, to vnímáme jako reálné. Protože lze přece říct, že to je dražší, větší, delší, případně lze spočítat, kolik toho bylo, a pak to jde snáze změřit. Dám teď slovo panu Antoinovi… „Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vykládáte o novém kamarádovi, nikdy se vás nezeptají na nic podstatného. Nikdy je nezajímá: „Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?“ Místo toho se ptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik…

Řekněme to takhle: jste fanoušky bujarých silvestrovských oslav, kde víno teče proudem, zábava jede na plné obrátky, chlebíčky mizí z mís, zato hosté nemizí ještě v pět ráno a nikdo to od nich ani nečeká? Tak to byste už po půlhodině litovali, že jste mě vůbec pozvali a neposadili místo mě na křeslo pokojovou květinu, protože s tou by byla větší sranda. Ten náš národ se poslední dobou nějak hrozně rád dělí, takže aktuálně jsem zaregistrovala tým prskavka (včetně příslušného hashtagu), jehož protipólem zřejmě, jak tuším, bude tým petarda. Znamená to, že mnozí jsou, z mého pohledu docela logicky, proti bezhlavému odpalování rachejtlí, které jmenovitě u nás začíná snad den…

Když jsem dnes ráno (ještě byla tma a na tmavomodré obloze svítil doznívající úplněk doslova jako pominutý) ve ztichlém, ještě neprobuzeném bytě připravovala čaj, kávu a kakao, říkala jsem si: „Tak. Teď se cítím úplně jako na all inclusive, jen obráceně. Já jsem ten, kdo nosí z kuchyně a kdo servíruje.“ Zaplavil mě ten hřejivý pocit, který s sebou přináší starostlivost, jenže hned po něm se dostavila další představa: být tak zase chvíli na dovolené, kde se tohle všechno udělá samo! A v té chvíli mi došlo, jak snadno člověk přepne mysl na autopilota, podlehne zjednodušování a opakuje něco, co má už dlouho naučené, aniž by se nad tím lépe…